Hranice dvou suverénních států fungují „binárně“, jak se módně říká. Jsou po celé délce buď otevřené, nebo zavřené. Nemohou být přece otevřené jen částečně. Přesně podle staré průpovídky, že žena těhotná buď je, či není – nemůže být jen částečně těhotná. Stejně tak státní hranice. Nebo snad částečně otevřené být mohou?
Z vyššího principu mezinárodních dohod, pravidel Schengenu či zákonů nemohou. Ale princip šíření viru SARS-CoV-2 to mění. Vrchol pandemie má střední Evropa už dlouho za sebou (tedy pokud tu pandemie skutečně byla). Proto poněkud ztrácí smysl nálepkovat celé zdejší státy za rizikové, či naopak bezpečné. Riziko hrozí v ohniscích nákazy a ta se nekryjí s celými státy, ba v Německu ani s celými spolkovými zeměmi. Když už, tak spíše s celky na úrovni okresů.
Z toho vznikají úvahy a postupy, které by ještě v únoru působily na většinu lidí lehce fantasmagoricky. Je možné otevřít hranici do Polska s výjimkou polského Slezska? Formálně těžko, ale v praxi zřejmě ano.
Příklad: 11. května jsme na této straně psali k tématu hranic a Německa: „Bylo by možné je otevřít jen do Saska, ale ne do Bavorska? Těžko.“ Ale už 6. června přineslo Právo titulek: „Do Rakouska, Maďarska a Saska bez omezení.“ Ze strany saské vlády to byla tak trochu rebelie vůči Berlínu.
Takže se nabízí otázka: Může to, co funguje v rámci německého federalismu, fungovat i v centralistickém Polsku? Mohou se hranice otevřít jen někde? Uvidíme v praxi.
Ale jednu dobrou zprávu lze ozřejmit už teď. Uzavřené hranice se staly místem spontánní solidarity. Když člověk viděl, jak čeští a polští občané manifestují na obou březích řeky Olše nebo jak se Češi a Sasové druží na společné hranici v Krušných horách, mohl si říkat, že s tím údajně všudypřítomným populismem a nacionalismem to ještě není tak zlé.
