Setkali se zástupci znepřátelených Korejí. KLDR chce vyslat delegaci na ZOH |
Olympijská myšlenka se vzdálila ideálům barona Coubertina. Dnes už nikdo nekádruje amatéry a profesionály, ba ani komerční reklamu. Jen ideál olympijského míru přežívá. Ale má gesto nabídky Severu zúčastnit se her na Jihu jiný význam než pouhého gesta? I před 30 lety, když Jih pořádal letní hry v Soulu, měl Sever zájem. Ještě si diktoval: 11 z 23 disciplín chtěl hostit sám. A když Mezinárodní olympijský výbor přislíbil nanejvýš polovinu z toho požadavku, Sever hry bojkotoval.
Ale v principu by to možné bylo. Dnes už to skoro nikdo nepamatuje, ale i za studené války mělo rozdělené Německo společný olympijský tým (1956, 1960, 1964). I tehdy byly problémy, pod jakou vlajkou nastoupí či jaká hymna se bude hrát německým vítězům, ale to už jsou formality.
Jádro věci spočívá v něčem jiném. V něčem, co nelze určit mezinárodními smlouvami, danými pravidly ani jednáním delegací, a sice v autentické atmosféře olympijských her. Přes veškerou komercializaci, profesionalizaci i reklamu je to stále ještě největší setkání sportovců (navíc sportovců různých specializací, kteří se jindy nepotkají) na Zemi. Je to setkání, které může prolamovat bariéry. Jako když se v roce 1936 v Berlíně reprezentant třetí říše Luz Long skamarádil s americkým černochem Jessem Owensem, kterého Hitler nesnášel.
A teď řekněte: Může být takové ovzduší v Pchjongčchangu, trvá-li Sever na tom, že jeho výprava bude oddělena od ostatních sportovců, diváků či novinářů? Ani náhodou. Pokud tam výprava Severu pojede, tak jen proto, aby byla rukojmím Kimovy politiky i strachu Jihu z útoku.
