Dnes už i lidé mimo vědeckou komunitu vědí, že pro zajištění prosté reprodukce obyvatel je nutná míra plodnosti 2,1 dítěte na jednu ženu. Též se široce ví, že v Evropě dnes této hodnoty žádný stát nedosahuje. Nanejvýš se jí blíží Francie či Švédsko, ale prostou míru reprodukce obyvatel evropské státy zajištěnu nemají. (V rámci Západu se vymyká jen Izrael s úhrnnou plodností 3,1 dítěte na jednu ženu.) Je to situace jako dělaná pro alarmismus. Proto není divu, když mu propadá i ministryně práce a sociálních věcí Maláčová: „Jedináčků už je skoro tolik jako dvoudětných rodin,“ řekla v rozhovoru pro LN. Jenže opomněla ďáblíka skrytého v detailu.
Ano, je dobře, když se na problém upozorňuje, místo aby se bagatelizoval či ideologizoval. Třeba jako v Německu, kde kampaň za více dětí snadno získá nálepku fašounství (ve stylu „tak to podporoval i Hitler“). Je dobře, když se připomíná, že mnohé páry jedináčky přímo plánují. Je dobře, projeví-li politici vůli odstraňovat překážky, jež k těm rozhodnutím vedou (třeba slabé rozšíření práce z domova odrazuje ženy od dalších těhotenství). Ale přes to vše upozorněme na jednu věc.
Říká-li ministryně Maláčová, že „jedináčků už je skoro tolik“, je v tom krůpěj demagogie. Ten výrok byl namístě před dvaceti lety. Připomeňme, že plodnost v ČR naposled zajišťovala prostou reprodukci v roce 1980 („Husákovy děti“). Pak klesala až na hrozivých 1,14 v roce 2000. Ale od té doby stoupla téměř o padesát procent, na nynějších 1,70 dítěte na jednu ženu, což je evropský nadprůměr. Na prostou reprodukci to ještě nestačí, takže aktivita politiků je namístě. Jen s tím alarmismem mohou trošičku ubrat.
