Petráček: Každý den nové jehně

Ten obraz osvěžuje včerejší krok Baracka Obamy. Je skvělé, že oslovil Írán. Je skvělé, že tak učinil na svátek Nourúz, perský nový rok. Je to dobrý symbol nového začátku, který by měl vystřídat třicet let nepřátelství. Ale může se Írán změnit?
 
Před třiceti lety se z Íránu stal pária světa do značné míry neprávem. Západ vyděšený radikálními islamisty spatřoval větší zlo v nich, zatímco sekulární tyrany typu Saddáma Husajna hýčkal. Když potom Saddám napadl Írán, když v té osmileté válce používal zakázané bojové plyny, jejichž oběti dodnes leží v íránských nemocnicích, Západ viděl oběť v Iráku. Zatímco Írán byl embargován, do Iráku proudily zbraně. Takže znovu. Je dobře, že Obama to chce uvést na pravou míru, ale nepomíjí ve svém obluzení základní body?
 
Írán má právo na atom. Nevadí-li Americe, že má jaderné zbraně Izrael, proč by jí měly vadit íránské, zní častý argument. Vadí právě proto, že nežijeme v rajské zahradě. Izrael jaderné zbraně má, ale nikomu nevyhrožuje vymazáním z mapy. Írán k jaderné zbrani míří, přitom hrozí vymazáním z mapy Izraeli. Ten rozdíl nepozná jen hluchý a slepý.
 
Jistě, Obama není hluchý a slepý, proto varuje Írán před terorem a zbraněmi. Jenže ty zbraně jsou až druhotné. Jak kultivovat vztahy s režimem, který trvá na fatwě pro Rushdieho, na neexistenci židovského státu i homosexuálů v Íránu? To jsou základní otázky. Můžeme stokrát zdůrazňovat, že Írán – na rozdíl od Iráku – nikdy žádného souseda nenapadl, Obama může stokrát nabízet mír, ale bez teheránské cesty k toleranci bude podobu toho míru vystihovat spíše Charles Krauthammer: „Každý den nové jehně.“