Lidstvo pamatuje i větší průšvihy způsobené nedbalostí. Například v kanadském Halifaxu v prosinci 1917. U přístavu se srazily dvě lodě plné válečného materiálu. Následný výbuch je považován za nejničivější nejaderný v dějinách a vyžádal si tři tisíce obětí.
Temný účet mají i výbuchy samotného ledku. Třeba v září 1921 v německém Oppau (561 mrtvých), v dubnu 1947 v Texas City (581 mrtvých) či v srpnu 2015 v čínském Tiencinu (173 mrtvých). To je jen stručný výběr.
Řeknete si, že je-li ledek tak nebezpečný, proč se jeho použití neomezí? Inu právě proto, že je duální. Když v roce 1909 Fritz Haber předvedl syntézu amoniaku, byl to přelom (dostal za to Nobelovu cenu za chemii). Už před první světovou válkou začala firma Bayer vyrábět průmyslová hnojiva, čímž zahájila cestu k potírání hladu. Ale za války se stejná technologie používala k výrobě bojových plynů. V tom spočívá duální charakter. Sám Haber prý říkal, že vědec pracuje v míru pro lidstvo, ale za války pro vlast.
Výbuch v Bejrútu tedy patří do paměti lidstva. Je to ukázka duálního charakteru suroviny, jež někdy pomáhá proti hladu, ale jindy ničí životy. Chyba není v ní, ale ve špatném zacházení s ní.
Což zase může odrážet duální charakter libanonského Hizballáhu, který je součástí vlády, ale i partou teroristů. Evropské unii trvalo dlouho, než zjistila, že to nelze rozlišit.
Nejaktuálnější ukázkou duální hrozby jsou čínské komunikační technologie. Běžný telefon Huawei ničím nehrozí. Ale čínská technologie v národních sítích ovládajících komunikaci i organizaci ekonomiky, to může být cesta k – obrazně řečeno – výbuchu v nejméně očekávanou chvíli.
