Masová turistika, její možnosti, kvalita i ekonomické a společenské dopady nesleduje jen prostou křivku mířící stále vzhůru – ke stále větší volnosti, svobodě a dostupnosti. Je to spíše křivka, která má svůj vrchol už za sebou a v leckterých ukazatelích začíná klesat. Lidově se takovému vývoji říká „lépe už bylo“.
PETRÁČEK: Revoluce? Ne, ale… Před 30 lety zvolil Havla komunistický parlament |
Nejnápadněji působí rozdíl v turistice přeshraniční. Kdo chtěl před listopadem 1989 překročit hranici na západ, musel překonat řadu byrokraticko-ideologických překážek. Musel získat doporučení zaměstnavatele (ženy v domácnosti doporučení „uličního výboru“), devizový příslib od státní banky (ta informovala jen o kladném vyřízení; odmítnutí, jichž byla většina, nezdůvodňovala), tzv. výjezdní doložku od orgánů vnitra i příslušné vízum do cílové země. Ale i domácí turistika měla bariéry – počínaje nepřístupným pásmem podél západní hranice (to ale nebylo zakresleno v mapách a policejní buzerace probíhala už před ním) až po omezené kapacity noclehu (de facto neexistovaly soukromé penziony).
V tomto srovnání křivka svobody i kvality turistiky třicet let stále stoupá, což v roce 2007 dovršil vstup Česka do Schengenu umožňující překračovat hranice kdekoliv. Možnosti a dostupnost turistiky se rozšiřují. Letecký zájezd do středomořských destinací přijde dnes jen na část průměrné měsíční mzdy, čemuž by v roce 1980 nikdo nevěřil. Jenže tam, kde padly bariéry vytyčené totalitáři, se stále víc projevují bariéry vyvolané globalizací utrženou ze řetězu.
Turisté mířící z ciziny do Česka byli po Listopadu pokládáni za ekonomické požehnání a vítaný zdroj příjmů. Dnes, při násobném nárůstu jejich počtu, jsou stále více považováni za „nájezdníky“ zahlcující historická centra měst a vyvolávající „domorodý“ odpor. I z toho se odvíjejí byrokratické a praktické brzdy bezbřehé turistiky. K těm prvním patří sjednocování a růst poplatků za ubytování. Nicméně našinec se stejně neubrání dojmu, že zvýšení z 21 na 50 korun za osobu a den je jen počátek dalšího nárůstu.
Nejde o problém postkomunistický, u nás se jen výrazněji zrcadlí při ohlédnutí o 30 let zpět. Týká se i podobně postižených či postiženějších lokalit na západě či jihu EU, třeba Benátek či Barcelony. Starobylé Benátky se vylidňují (v centru žije už jen 50 tisíc obyvatel), mění se v jakýsi turistický Disneyland – a není divu, že zpoplatnily už samotný vstup turistů do centra.
Domácí ilustrace nabízí Praha či Český Krumlov. Ukazují turisty zahlcující centra, ale i naznačují, jak se křivka volnosti může ohýbat dolů. Už jen málokdo ví, že na pražském Karlově mostě se až do roku 1815 platilo mýto a mostné obecně bylo zrušeno až v roce 1925. Nárok přejít Karlův most zdarma bereme za samozřejmý. Ale při pohledu na davy turistů valící se přes něj si můžeme představit turnikety na vstupné po vzoru Benátek. Lépe už bylo.
