Lidice jsou ve světě asi nejznámějším symbolem českého válečného utrpení. Je to tím, že nacisté se jejich vypálením nijak netajili. V jejich pojetí to byla legitimní odplata za atentát na Heydricha. Proto jméno Lidice letělo světem – ačkoliv v Bělorusku či na Ukrajině byly vypáleny stovky větších vesnic – a už za války ho přebíraly obce v Jižní i Severní Americe. Byla to jasná solidarita s oběťmi zločinu.
Lidice se staly okamžitým symbolem, a proto byly okamžitě obnoveny. Vymazání z mapy mělo být napraveno co nejdříve. Nyní si to po dlouhých letech poprvé připomínáme naplno a spontánně. Ale nabízejí se i méně slavnostní otázky: Proč byly Lidice tak dlouho opomíjeny? Proč se nestaly opravdu symbolickým místem hned po Listopadu? Proč se tam nikdy neodehrála tak strhující scéna, jako když v roce 1970 německý kancléř Willy Brandt poklekl před pomníkem varšavského ghetta?
Tahle vražda není sexy
Lidice symbolizují třetí největší hromadnou vraždu na českých občanech. Tou první bylo zplynování „rodinného tábora“ českých Židů v Osvětimi (3792 mrtvých), druhou likvidace „cikánského tábora“ tamtéž a třetí představují Lidice (340 mrtvých včetně těch, kteří se nevrátili z koncentráků). Jde-li o památku 340 zavražděných, slovo využít působí jako nepatřičný kalkul. Ale v politice se symboly vyzdvihují, pěstují, připomínají – zkrátka využívají. Tak to prostě chodí. Jinak by snímek Brandta klečícího ve Varšavě neobletěl svět.
ČTĚTE TAKÉ: |
Jenže Lidice tady měly dvojí smůlu. Jejich obnovu prosadila třetí republika, ale za komunismu byl lidický památník vnímán jako režimní. A tak to zůstalo i po Listopadu. Svoboda nepřinesla Lidicím žádný přelom. Na jejich příběhu nebylo co měnit. Nešlo o odhalení zamlčované historie.
Po roce 1989 začala být každý květen osvobozována Plzeň. Rehabilitace a mediální slávy se dočkali piloti RAF. Terezín přestal být jen věznicí gestapa, ale připomínal se jako klíčové místo holokaustu – přestupní stanice do Osvětimi. Začal být připomínán „cikánský lágr“ v Letech, i když s vepřínem u pietního areálu nikdo nehnul. Jen Lidice běžely jakoby samospádem. Nebyly atraktivní a sexy, na faktu 340 zavražděných a vypálené vsi se nemuselo nic přepisovat, nikdo nežádal prolamování tabu. I proto byly Lidice jako symbol převálcovány.
Bez minulosti a bez emocí
To převálcování s sebou nese praktické důsledky. Lidice nepatří k destinacím, kam pravidelně jezdí aktivisté (jako do Letů), natožpak běžné rodiny s dětmi (jako do Plzně). Znáte někoho, kdo by do Lidic vyrazil jen tak? Těžko. Autor komentáře tam byl letos v předjaří (až se zastyděl, že poprvé od povinného školního zájezdu) s přáteli a připadal si dost osaměle.
Horší je, že jezdit do Lidic si odvykli i němečtí lídři. Představa spolkového kancléře klečícího v Lidicích je samozřejmě nadsazená. Za prvé ne každý je Willy Brandt a za druhé ve vztahu k druhé světové válce Česko není Polsko. Ale člověk by čekal, že Lidice aspoň ovlivní atmosféru zásadních aktů mezi Prahou a Berlínem. A to se nestalo. Nikdo netuší, bude-li mít v tomto duchu nějaké pokračování včerejší přihlásení se k německé odpovědnosti za masakry v Lidicích a Ležákách a projev lítosti, jež obsahuje dopis, který k 70. výročí vyhlazení obou obcí prezidentu Václavu Klausovi napsal jeho německý protějšek Joachim Gauck.
Dnes už se ani nepřipomíná, že kancléř Helmut Kohl se poklonil v Lidicích ještě za Husáka. Bylo to 27. ledna 1988, na výročí osvobození Osvětimi. Nyní v ten den kancléř hovořívá v Bundestagu k poslancům, ale tehdy byl v Lidicích, což vypovídá o zájmu. Ale proč ten zájem nepokračoval po Listopadu?
Dílem proto, že se snažili lobbisté. V roce 1993 zahajoval Sudetoněmecký sněm Siegfried Zoglmann, muž, který napsal, že Havel je šovinista, neboť vyznamenal atentátníky na Heydricha, a vinu za Lidice nese Beneš, neboť brutální německou reakci vyprovokoval.
Návštěvy je třeba medializovat
Výsledek? Když v lednu 1997 Helmut Kohl podepisoval česko-německou deklaraci, do Lidic nezajel. Sám to nežádal a česká vláda to neprosadila. „Nesmíme zůstat zajatci minulosti, jinak by nad námi minulost zvítězila.“ Tuto Kohlovu větu citoval ve svém projevu premiér Václav Klaus. Jenže Kohl ji původně pronesl v Rotterdamu, veměstě, které zničila německá luftwaffe. Tam byl u památníku „Město bez srdce“ a jaksi se oddal emocím. U nás ne.
Právě v emočním potenciálu zůstala role Lidic nevyužita. Není pravda, že německé politiky Lidice nezajímají. Bavorský premiér začal jezdit do Česka až v posledních dvou letech – a Lidice už navštívil. Jenže aby to mělo symbolickou hodnotu, musí být taková návštěva zcela veřejná a medializovaná. A to nebyla.
Dnes se jako společnost k Lidicím po dlouhých letech naplno vracíme. Vracíme se k nim jako Češi, kteří si vystačí sami se sebou. Spatřujeme v nich symbol vlastního utrpení i toho, jak nám ubližují velcí. Ale jedna myšlenka se vnucuje: Kdybychom lidický symbol kultivovali už před dvaceti lety, Václav Klaus by nemusel říkat, jak je frustrován tím, že se české zločiny vyzdvihují nad německé.
