Připomeňme, že na konci her v Soči „zdvořilí lidé“ bez insignií obsadili ukrajinský Krym. Nebo že prvního dne her v Pekingu ruské tanky vjely do Gruzie (v reakci na amatérský pokus prezidenta Saakašviliho o převzetí svrchovanosti nad Jižní Osetií). Teď se nikdo nebojí, že během fotbalového šampionátu Rusko namašíruje do Estonska či do Polska. Do jisté míry je to i tím, že Rusko začalo sázet na „měkkou sílu“.
„Měkká síla“ je nevojenská schopnost prosadit své zájmy a hodnoty. Amerika ji využívala desítky let skrze kokakolu, hudbu, kulturu aut, westernů a svobodného života „na cestě“. Rusko nemá kokakolu ani Hollywood. I nacionalističtí motorkáři z party Nočních vlků jezdí na západních strojích. A ruští zbohatlíci jezdí socializovat sebe i své rodiny mimo Rusko na Západ. Nicméně ti Zápaďané, kteří už mají dost vlastní neakceschopnosti, vlastní politické korektnosti i vlastní démonizace Ruska, jakousi přitažlivost ruské „měkké síly“ vnímají.
Určitě ne v popkultuře, ale třeba už v tom, že ta země jako jediná dokáže – samozřejmě po svém hrubém způsobu a pro své zájmy – jakž takž stabilizovat Sýrii. Není to důvod k jásotu. A není to vysvědčení nových ruských kvalit. Je to spíše špatné vysvědčení nekvalit současného Západu, zejména v Evropě. Putin nemusí chystat invazi do Estonska. Může se jen klidně dívat, jak vyděšeně si počínají Evropané rozhození Donaldem Trumpem. Šampionát ve fotbale bude výrazným testem ruské „měkké síly“ a jejího vlivu na Západ.