Tornádo na jižní Moravě si vyžádalo šestou oběť. V nemocnici zemřelo malé dítě |
Ale v jiných ohledech mohou převážit rozdíly. Ukazují se, když se zjišťují příčiny průšvihu a možnosti nápravy škod. Musely být škody tak velké? Nebo – kdyby bylo splněno to či ono – mohly být nižší? Takové otázky přicházejí na řadu.
Známé příklady poskytují katastrofy technické. Z Titaniku by se zachránilo mnohem více lidí, kdyby bylo dost záchranných člunů. Vzducholoď Hindenburg by nevybuchla, kdyby nebyla plněna vodíkem (ale helium se nesmělo do Hitlerova Německa vyvážet). Stačila o málo vyšší ochranná zeď proti tsunami, a reaktor v elektrárně Fukušima by obstál.
Po přírodních pohromách se musí v těchto úvahách rozlišovat více. Ilustrují to rozdíly mezi reakcemi na povodně a na tornádo. Ty druhé se ještě utvářejí. Teprve uvidíme, zda zůstane u nápravy přímých škod, či se budou zvažovat systémové kroky do budoucna.
Řečeno s nadsázkou, povodně máme „natrénované“. Po stoletém „povodňovém suchu“ (1890–1997) přišla série ničivých záplav. Stát, společnost, samosprávy a záchranný systém se učily reagovat za pochodu, což lze ilustrovat čísly. Povodně na Moravě v roce 1997 si vyžádaly pět desítek mrtvých, ty pozdější už jen 17 (2002) či 13 (2009).
Stát se poučil i v prevenci a chce zvyšovat odolnost krajiny, sídel či infrastruktury. Když povodeň přijde, nejprve se napravují přímé škody, ale hned poté se probírají systémové kroky. Kde vystavět suché poldery, kde přehrady, jak zvýšit retenční schopnost krajiny, jak zajistit, aby se nestavělo v záplavových oblastech. Je to už takový ustálený „soubor opatření“ a po povodni se jen probírá. Jako když se lidé po zkáze Titaniku ptali, proč bylo málo záchranných člunů, v Troubkách roku 1997 číhala otázka, proč scházel suchý polder – a ještě víc v roce 2010, kdy byly Troubky vyplaveny podruhé (bez tak tragických následků), aniž by mezitím polder vznikl.
O ‚českém tornádu‘ se zmiňoval už Kosmas, něco podobného může nastat tak jednou za deset let, říká meteorolog |
Takto společnost reflektuje nápravu škod i kiksy na cestě k ní. Ale jevy typu tornáda se z tohoto uvažování vymykají. Nevážou se na vodní toky, není po ruce „soubor opatření“, která můžeme zvažovat: suchý polder, přehrada, zadržovací kapacita krajiny, lepší vlastnosti příliš utužené zemědělské půdy…
Ničivé tornádo je výskytem extrémně málo pravděpodobné, ale když už udeří, může se tak stát skoro kdekoliv. Stát může napravit přímé škody, ale kdyby chtěl zavést systémová opatření, musel by třeba plošně zpřísnit stavební normy. Jakákoliv vláda se ocitá mezi dvěma tlaky.
Jeden ji nutká k aktivismu a slibům, že už se to nikdy nestane. (Což zaručit nemůže.) Druhý ji nutká opírat se o vědu, ale i věda se opírá o pravděpodobnost. Zkuste si představit politického lídra, který by postiženým řekl: „Měli jste smůlu, ocitli jste se ve špatný čas na špatném místě. Systémově s tím nic dělat nebudeme, neboť možnost opakování tornáda je extrémně nízká.“ Sklidil by potlesk za vědecký přístup? To není výsměch, ale pohled na realitu. Bude opravdu zajímavé sledovat, jak se s tím vláda popasuje. Zbyněk Petráček
