Je to něco, co dokáže probrat z letargie i lidi mající pro stát a politiku spíše slova pohrdání. Co dokáže probudit k účasti i tvrdé byznysmeny. Když se řekne národní katedrála u nás, představíme si majetkoprávní spor mezi státem a církví (kapitulou). Teď vidíme, že to může být – a je – cosi více. Za druhé si lépe uvědomíme, že vše je pomíjivé. Že zničit stavbu ztělesňující celou kulturu či civilizaci nemusí jen válka či útok teroristů, ale i běžná neopatrnost či podceněný dohled. A že může-li požár poničit katedrálu Notre-Dame, raději šetřeme slovy na téma, že to či ono je stoprocentně zabezpečeno.
Na obnovu katedrály Notre-Dame se již vybralo přes 15 miliard korun |
Za třetí se tu promítá úvaha, kolik podobně významných kostelů či památek bylo zničeno (hlavně ve světových válkách) a kolik z nich obnoveno. Vidíme-li dnes slavné katedrály v Kolíně nad Rýnem či ve Vídni nebo dóm v Drážďanech, ani nám nedojde, v jakém stavu se nacházely v roce 1945. Některé v lepším (Kolín nad Rýnem), jiné v téměř beznadějném (Drážďany), ale dnes působí, jako by se nic nestalo. Fakt, že stejný osud postihl Notre-Dame v hlubokém míru, dokládá pouze to, že nikdy nevíme dne ani hodiny.
Za čtvrté. Kdybychom hledali obdobu pařížského průšvihu u nás, našli bychom ji dost možná v Aši. Tam 19. ledna 1960 následkem neopatrnosti při opravě vyhořel památný barokní chrám, výjimečný tím, že byl evangelický (památka na to, že Ašsku se vyhnula pobělohorská rekatolizace). Za normalizace byl stržen a teď je tam jen park s obrysem jeho základů. Jistě, nebyla to národní katedrála, ale jakousi otázku klade: považovali jsme to za ztrátu, kterou je nutné napravit? Nebo jen za průšvih, který se holt stal?
