Není zcela ojedinělá. Před pár týdny navštívila Tchaj-wan delegace z USA v čele s ministrem zdravotnictví Azarem, nejvyšší od roku 1979. Ale Česko není ani jaderná supervelmoc jako USA, ani mistr světa v exportu jako Německo. Nedisponuje tvrdou silou, tudíž se Vystrčilova cesta jeví tak, že riskuje odvetu Pekingu. Budí pocit, že „dráždíme hada bosou nohou“, ale i pocit furiantství či gest typu, jaká si v 90. letech dovoloval prezident Havel, jenže dnes působí zpozdile.
Tchaj-wan láká na byznys: Vystrčil veze na ostrov desítky podnikatelů. Kraluje IT, zdravotnictví i stavebnictví |
Ryze černobílý pohled však není namístě. Dokládají to čísla o výši investic u nás: čínské dosáhly 410 milionů korun, tchajwanské 5,7 miliardy korun. Dokládá to i historie druhé světové války: naším spojencem byla Čankajškova Čína (pro ni pracoval František Kriegel coby smluvní lékař americké armády, ona spoluzakládala OSN), ne Maovi komunisté. Dokládá to i další vývoj. Když Kuomintang prohrál v občanské válce s komunisty a stáhl se na Tchaj-wan, vládl tam autoritářsky. K demokracii Tchajwanci dospěli později, asi v téže době jako my. I proto se obě společnosti mohou navzájem chápat.
Pak je tu další věc: jednu generaci po začlenění Hongkongu do Čínské lidové republiky dává Peking najevo, že na heslo „Jedna země, dva systémy“ kašle. Což je důvod pro to, aby se Tchaj-wan podobné cesty vystříhal, a Západ mu raději už preventivně projevil solidaritu. Projevuje-li EU solidaritu s Palestinci (i tím, že evropské peníze napájejí výplaty pro vězněné teroristy), jednala-li hned po referendu o brexitu se skotskými nacionalisty, není nic špatného na tom, že delegace Miloše Vystrčila se solidarizuje s Tchaj-wanem.
