NATO je nejpopulárnější vojenskou aliancí historie, což dokládá celkem sedm vln jeho rozšíření. Přibyly Řecko a Turecko (1952), Spolková republika (1955), Španělsko (1982), Česko, Polsko a Maďarsko (1999), sedm dalších postkomunistických zemí (2004), Albánie, Chorvatsko (2009), předloni Černá Hora a loni začaly rozhovory se Severní Makedonií. Mimo větší pozornost zůstává fakt, že dnes se slaví nejen 70. výročí NATO, ale i 10. výročí návratu Francie do jeho vojenské složky, kterou opustila za de Gaulla. Z toho plyne pár věcí.
Když se Francie naplno vrátila do NATO, zatímco Británie právě opouští EU, lze říci, že Aliance je oblíbenější než Unie. Ale též hrozí „riziko vlastního úspěchu“. Jednak vůči Rusku, které je pokládáno za revizionistickou i agresivní zemi a vůči němuž se staví heslo „Zastavte Putina“. Ale zkuste si odstavec o rozšiřování NATO na východ promítnout do animované mapy, dívat se na ni, jak se do Aliance začleňují další a další státy, a k tomu si říkat „Zastavte Putina“. Nepůsobí to divně? Z ruského pohledu je logičtější heslo „Zastavte NATO“. Nemusíme s tím souhlasit, ale je dobré si to uvědomit.
Dalším rizikem úspěchu je automatismus, s nímž si Německo nárokuje americkou bezpečnostní pojistku. Jen málo Němců varuje, že tak úspěšná země nemůže stále odmítat zbrojní výdaje ve výši dvou procent HDP. Že tady nejde o odpor vůči Trumpovi, ale o sebezáchovu západního charakteru Německa a západní civilizace. V době, kdy brexit slouží jako diagnóza problémů EU, může německý postoj k NATO sloužit jako diagnóza problémů svorníku Západu.
