Náměstek policejního prezidenta Martin Vondrášek novinářům řekl, že v průběhu shromáždění policie zakročit nemohla, aby neporušila ústavou zaručené shromažďovací právo. Je dobře, že vedení policie uvažuje v mantinelech ústavnosti. Ale naskýtá se otázka. Co v těchto situacích převáží? Ochrana ústavních svobod? Nebo vymáhání karanténních pravidel? Na tuto otázku hledá jasnou odpověď i Německo.
Trestní dohra bitvy na Staromáku: obviněným výtržníkům hrozí šest let vězení, hnutí HON pokuta 20 milionů |
V dnešním západním světě bývá policie pod tlakem „společenské objednávky“. I v Německu, kde je objednávkou „boj proti pravici“. Pak kontrarozvědka varuje, že demonstracím udávají tón pravicoví extremisté, což může působit i legračně, když pak na fotografiích vidíte rodiče s dětmi či duhové vlajky LGBT (extremisté tvoří agresivní hrstku).
Leč policie pak stejně zasahuje za porušování karanténních pravidel – za chybějící roušky, rozestupy. Což je dobře. Policie nemá určovat mantinely debaty, byť třeskuté, ale vymáhat dodržování pravidel.
U nás to mělo být jednodušší. Nebylo třeba vymýšlet „společenskou objednávku“. Fotbaloví hooligans nezakrývali, že se na protest chystají. Ochutnávku nabídli už v Bratislavě. Na akci v Praze roušky ani rozestupy vidět nebyly. Nabízí se tedy otázka. Proč policie argumentuje tím, že zasáhla, až když protestující bezdůvodně napadli policisty? Proč čekala na vlastní napadení? Máme-li průšvih v šíření nákazy a navíc stav nouze, není snad důvodem pro zásah (ne pro brutalitu) už samo hromadné porušení karanténních pravidel?
