‚Festivalové odzbrojení‘. Filmaři nechtějí, aby festival ve Varech platila Česká zbrojovka |
Jednou ukázkou je otevřený dopis filmařů proti tomu, že sponzorem festivalu v Karlových Varech je Česká zbrojovka (nahradila ČEZ). Že filmaři a herci hájí své postoje k veřejnému dění, je dávno známé. Upřímně, těžko po nich chtít, aby fandili zbrojní výrobě. Proto může jen těžko překvapit, že signatářům petice se sponzorství České zbrojovky nelíbí. O. k., to je věc vkusu a názoru. Zajímavější je ale to, jak v argumentech petice – a zejména ve vystoupeních režisérky Terezy Nvotové – emoce vytěsňují racionalitu.
Oficiální sponzor festivalu vyvážel své zbraně do nedemokratických zemí s represivními režimy, píše se v petici. Třeba do Keni, Kolumbie či Egypta, zdůrazňuje sama Nvotová v rozhovoru pro DVTV. Ano, jsou to země, které měly či mají problémy, ale nelze je paušálně cejchovat jako nedemokratické jen proto, že je ve zprávách zmiňuje Amnesty International. Tuší vůbec režisérka Nvotová, že kolumbijský prezident Juan Manuel Santos dostal v roce 2016 Nobelovu cenu za mír? (Za to, že po půl století dosáhl příměří s guerillami.)
Představa, že zbraně – a ne agresivní lidé, ideologie či skupiny – jsou dílem ďábla, ladí těm, kteří fandí zákazům. Třeba britskému zákazu nožů. Ale všimli jste si, že by po tomto zákazu klesla četnost zpráv o pobodaných Britech? Ne, skutečnými zločinci nejsou výrobci nožů, podobně jako české zbrojovky nenesou vinu za útoky džihádistů v Keni či Egyptě. Na okraj, když Rakousko-Uhersko před první světovou válkou stavělo křižník Viribus Unitis, vlajkovou loď své válečné flotily, šlo o dílo českých zbrojovek: Škoda Plzeň dodala děla, Vítkovice pancéřování a Kolbenka elektrotechniku. Máme je proklínat, či být hrdí na to, co české firmy dokázaly?
ZVĚŘINA: Fakes for Future. Jak i seriózní média propadají aktivismu |
Druhá ukázka míří na studenty. Ti se 30 let po „sametu“ soustředí na Pátky pro budoucnost. Nic proti tomu. Je dobře, že se zajímají o problém vývoje klimatu. Je pochopitelné, že chtějí dotlačit vlády k řešení. Je logické, že sázejí na emoční stránku. Ale nenechávají – podobně jako protestující filmaři – emoce až příliš válcovat racionalitu?
Jestli na studentských protestech něco zaráží, více než jejich odhodlání je to defétismus vůči potřebě vzdělání. Jejich mluvčí Petr Doubravský novinářům z webu iDNES řekl: „Považuji za zbytečné vzdělávat se pro svou budoucnost, když ji ohrožují změny klimatu. Tím pádem nemám absolutní jistotu, že nějaká budoucnost vůbec bude.“
Pane jo. Až dosud se dávalo za příklad, že i v beznadějných podmínkách, kdy se budoucnost jevila úplně temně, třeba za války v terezínském ghettu, se kladl důraz na vzdělávání dětí. Proti tomu stojící názor, že při klimatické hrozbě je vzdělání zbytečné, působí jako arogance nevědomých, leč přesvědčených o své pravdě. Připomíná to heslo na adresu radikálů z roku 1968: „Nevíme, co chceme, ale chceme to hned.“ Jím se dnes řídí jistí filmaři a studenti.
