28. ledna 2019 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PETRÁČEK: Okamura a Soukup ve své internacionále. Co bez společného nepřítele?

Předseda hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomio Okamura na celostátní... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Předseda hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomio Okamura na celostátní... | foto: ČTK

Praha Může vzniknout evropsky široká internacionála národovců? Prostě nějaká politická síla, která se sjednotí v odporu k současnému směřování EU? To je už delší dobu oblíbené, leč zatím spekulativní téma.

Spekulovalo se o něm už loni, když se Steve Bannon, původně Trumpův muž, přesunul do Evropy a začal v tomto směru působit. Spekulovalo se o tom dokonce už dříve, když Václav Klaus podpořil Alternativu pro Německo (AfD) v její domácí volební kampani. A teď se spekuluje o variantě, že by party Tomia Okamury a Jaromíra Soukupa mohly vyrukovat do evropských voleb nejen se společnou kandidátkou, ale i s podporou Marine Le Penové.

Co se týče té společné kandidátky, jsme stále v rovině spekulací. Ale že pro volby do Evropského parlamentu mají národovci silné ambice, je zřejmé. O výsledku rozhodne dost zatím neznámých parametrů. V Česku to bude i volební účast, kterou nelze odhadovat podle voleb předchozích. Evropské atmosféry roků 2014 a 2019 se liší velmi. Před pěti lety sice už do Evropy proudilo hodně migrantů a úspěchy sklízely protestní strany. Jenže islamizace ani pravicový populismus, jak se hlasu protestu s oblibou říká, nebyly velkými tématy kampaní. Teď už jimi jsou. A i když vroce 2014 hlasovalo o kandidátech do EP jen 18 procent českých voličů, letos – kdy jde navíc o jediné volební měření sil – by na slabou účast asi nikdo nevsadil.

Výsledek tedy zatím odhadovat nemůžeme. Ale můžeme si představovat leccos jiného. Například to, že národovecké (protestní, pravicově populistické, protisystémové – nehodící se laskavě škrtněte) strany posílí natolik, že budou brány vážně, v EP vytvoří vlastní vlivný klub a do lecčeho budou mluvit. Co by se stalo, kdyby tak uspěly? Kdyby se na evropské úrovni stalo to, co zažila Itálie? Byla by to zajímavá zkumavka politiky.

Mnozí eurofederalisté by asi byli rádi, že EU nemá řádnou vládu, jakou si přejí. Tedy vládu opírající se o výsledky voleb. Ale pak by se ukázala jiná věc: že národovecká internacionála sílí, dokud má společného nepřítele (v tomto případě současnou EU), ale jakmile ho udolá či alespoň účinně nalomí, převládnou v ní vnitřní rozpory. Dobře to ilustruje Británie skoro tři roky po referendu: ano, získat protestní většinu pro brexit lze, ale jak s vítězstvím naložit? Jak by zúročila volební úspěch parta sdružující okamurovce, soukupovce, AfD, Marine Le Penovou a podobné? Nejdříve by jásala, že zlomila hegemonii Bruselu. Ale pak by jí došlo, že třeba v Benešových dekretech se AfD s českými protějšky neshodne ani náznakem (pro jedny je nepřijatelné jejich trvání, pro druhé jejich zpochybňování).

Jak bylo řečeno, ambice národovecké internacionály jsou silné. Nehne s nimi patos evropských intelektuálů, kteří si ve své výzvě hnusí „pohrdání inteligencí a kulturou“. Dost evropských voličů si zase hnusí „pohrdání hlasem většiny“. Při vzpomínce na to, jak se před 100 lety kácela impéria, jak nové státy slavily svou svobodu a suverenitu, ale pak přišel šok totalit, je rozhodně lepší EU uchovat. Zbývá „maličkost“: vštípit jí lidmi pochopitelný pud sebezáchovy, jaký scházel pozdnímu Rakousku-Uhersku

Zbyněk Petráček

Autor

Zbyněk Petráčekzbynek.petracek@lidovky.czČlánky