Obědval jsem s českým přítelem, píše lékař, a on hájil názor, že Angela Merkelová za svůj postoj k migraci „patří do vězení“. Pisatele ta slova vyděsila, neboť v Německu jsou zcela extrémní. Ale nad další argumentací českého kolegy se zamyslel. Ten říkal, že když loni kancléřka otevřela dveře běžencům, tak její osobní rozhodnutí – nekonzultované s parlamentem, partnerskými státy či Bruselem – nezvratně změní sociální strukturu celého kontinentu. Lékař si to vše přebral následovně: zatímco zuřivé hrozby kancléřce jsou „východní“ a nepřijatelné, racionální argumentace má oprávnění. Země, která o něčem rozhodne, aniž by brala v potaz solidaritu s partnery, od nich pak sama solidaritu očekávat nemůže. Německo se musí naučit nést samo důsledky svých rozhodnutí.
PETRÁČEK: Pegida za zenitem. Tisíce demonstrantů netvoří ‚výmarskou hrozbu‘ |
Ten postřeh platí stále. Hlavní proud německé společnosti stojí za Merkelovou podobně jako loni. To, že sílí problémy i protesty, neznamená, že Němci chtějí kancléřku svrhnout. Spíš ji chtějí přimět ke změně politiky – a to se krok za krokem děje. Ale mnohem větší změna nastala v pozici Německa mezi partnerskými státy EU.
Ještě loni na podzim to vypadalo tak, že Německo stojí v čele západu EU, který společně peskuje východ za jeho sobectví a odpor k přijímání běženců. Nyní je Německo sice velikým, ale přece jen spíše ostrovem i v rámci západu EU. Když kancléřka v televizní debatě hájila svou politiku, vůbec se nezmínila o Francii, s níž Německo šedesát let tvoří společnou „lokomotivu EU“. A Rakousko, které se u nás ze setrvačnosti stále pokládá za největšího spojence Merkelové, je už jinde. Země, která loni hrozila státům z východu EU omezením dotací, nebudou-li přijímat běžence, teď stmeluje jihovýchod Evropy, aby přerušil balkánskou trasu migrace.
I švýcarský list Basler Zeitung si všímá, že Rakousko „opět existuje“ jako suverénní stát. Ještě loni prý Merkelová o rakouském kancléři Faymannovi říkala, že k ní přichází bez názoru a odchází s názorem jejím. Teď už to neplatí. A Německo se skutečně učí nést samo důsledky svých rozhodnutí. Třeba tím, že sestavuje „koalici ochotných“, místo aby se snažilo postavit EU (či alespoň její západ) do latě.
