Další rozměr tomu ale dává ombudsmanka Anna Šabatová. Ve své zprávě tvrdí, že pokud český zákon neumožňuje osvojení dětí registrovanými partnery, jde o diskriminaci. Technicky vzato má pravdu, pokud míří na pole nárokovosti.
ČTĚTE VÍCE: |
Pokud zákon neumožňuje registrovaným homosexuálním párům to, co umožňuje manželským dvojicím, je to diskriminace registrovaných partnerů. Pokud chce Šabatová poslat to téma k Ústavnímu soudu, je diskriminační žaloba nejpřímější – a zřejmě nejúčinnější – cestou. Ale je otázka, jak tato cesta pohne veřejnou debatou.
Veřejná debata je na tomto poli dost široká. Dokáže vnímat nuance jednotlivých případů a konkrétních lidských příběhů. Dokáže přijmout názor, že v tom a tom případě skýtá homosexuální pár lepší zázemí pro výchovu dítěte než třeba dětský domov. Ale i mnozí lidé otevření těmto nuancím zastříhají ušima, přijde-li řeč na diskriminaci.
Výraz diskriminace u řady lidí evokuje plošný charakter a nárokovost. Odstraní-li se diskriminace celé skupiny, otevírá se cesta plošnému nároku. A tady číhá důležitá otázka: Je osvojení dítěte nárokem? Je takovým nárokem, jehož odmítnutí lze považovat za diskriminaci?
Právě k tomu by se měl v pojetí Anny Šabatové vyjádřit Ústavní soud. Ale ve veřejné debatě, která ovlivňuje zákonodárce, to povede spíše k polarizaci a vyhrocení. Další mízu dostanou jak umanutí odpůrci osvojování dětí homosexuály, tak nekritičtí fanoušci téhož.
