Bývalý kapitán StB Vladimír Mareček dostal u soudu pro Prahu 1 trest 5,5 roku vězení a jeho nadřízený major Milan Douša tři roky s podmínkou za podíl na akci Asanace na přelomu 70. a 80. let. Rozsudky nejsou pravomocné, ale i tak mají význam pro osvětu i obecně sdílený pocit spravedlnosti.
Začněme osvětou, tedy akcí Asanace. Dnes už jen lidé nad 45 let zažili a vnímali atmosféru, v níž ta zákonem nepodložená svévole probíhala. Mnozí si myslí, že lidé z disidentských či nekonformních kruhů odcházeli na Západ rádi, de facto „za lepším“. Detaily akce Asanace ukazují daleko drsnější realitu.
Soud poslal bývalého důstojníka StB na 5,5 roku do vězení, jeho nadřízený dostal podmínku |
Patřily k ní brutální metody psychického i fyzického nátlaku. Patřila k ní účetní cena, kterou postižení museli platit: třeba za poskytnuté vzdělání od vyučení až po vysoké školy, ale i za to, že se vzdali občanství ČSSR. A patřila k ní i „neúčetní cena“, už prostý fakt, že zdaleka ne všichni měli kvalifikaci pro život a práci v cizině, takže místo „ráje na zemi“, jak si leckdo myslel či myslí, je čekal zápas o existenci, na který nebyli připraveni. A který byl i součástí příběhu Václava Komedy, za jehož „vyštípání“ do exilu byli souzeni Mareček a Douša.
Teď ke spravedlnosti. Padne-li takový rozsudek třicet let po revoluci, pro mnohé je to selhání státu. Ale je tu i jiný pohled. Jsou známy případy řešení střelby na železné oponě. Byly snahy soudit za ni buď pohraničníky v základní službě, kteří byli sami pod tlakem, nebo – neúspěšně – politické špičky režimu, často už starce nad hrobem. Soud s Marečkem a Doušou ukazuje, že i z odstupu lze brát k odpovědnosti přímo operativce komunistické tajné policie. A to je plus pro pocit spravedlnosti.
