Představa, že jeden poslanec či senátor může svým podpisem podpořit více kandidátů, odporuje liteře i duchu zákona, ale protentokrát to ještě projde. Tak ve svých důsledcích vyzní rozhodnutí NSS. Kdyby se soudci zachovali extrémně puntičkářsky (někdo by řekl fanaticky) a vrátili vznik kandidátek až na start, mohlo by to vyznít jako herostratovský počin, který zemi postrkuje na cestu k ústavní krizi. Už proto se metoda „protentokrát to ještě projde, ale příště už ne“ jeví jako užitečná i férová (nikomu neublíží).
Jinak z toho vychází ministerstvo vnitra. Jak mohlo v říjnu dospět k závěru, že jeden poslanec či senátor za jistých okolností více kandidátů podpořit může? Vytasilo konstrukci zvanou legislativní zkratka. Zákon říká, že navrhující poslanci (senátoři) mohou podat jen jednu kandidátní listinu. Ale pojem navrhující poslanci je prý legislativní zkratkou pro skupinu dvaceti poslanců. A je-li některý poslanec zastoupen i v jiné skupině, jde prý již o jiného poslance.
Mysleli to ministerští úředníci vážně? Selský rozum přece říká, že je to blbost. Jinak by – dotaženo ad absurdum – mohli poslanci a senátoři navrhovat v různých skupinách tisíce kandidátů. A jakkoliv selský rozum často bývá špatným rádcem, rozhodnutí elit mají být selským rozumem pochopitelná. Legislativní zkratka z vnitra zapadá mezi tak nesmrtelná slovní spojení, jako je „odklonění peněz“ exministra Kocourka. Posiluje dojem, že aktivita resortu vnitra při přípravě voleb bývá sporná. Což dokládá spor o kroužkování či vyřazení Jany Bobošíkové před pěti lety, kterou musel do zápasu o prezidenta vrátit až soud.
