Oba chtějí dostat rozhodování o migračním proudu před hranice EU, na území Afriky a Blízkého východu. Merkelová preferuje dohody s třetími zeměmi (po vzoru té s Tureckem). Orbán chce, aby EU zřídila „gigantické uprchlické město“ na pobřeží Libye: tam by se vyřizovaly žádosti o azyl v EU, aby se do Evropy dostali jen ti uznaní a prověření.
Jak už bylo řečeno, ty přístupy mají více společného než rozdílného. Podívejme se spíše na to, kde mohou narážet v praxi, v čem se liší Dichtung projevů od Wahrheit skutečnosti.
To, co navrhují Angela Merkelová i Viktor Orbán, vyžaduje dohodu EU s třetími státy, což v tomto případě znamená často „nestáty“. Už uzavření dohody s Tureckem přineslo nejistotu i kritiku, a to bylo před tureckým pokusem o puč. Teď vystupuje Ankara ještě drsněji a s větším vyděračským potenciálem vůči EU (nekompromisně žádá bezvízový styk). Lze takovou dohodu uzavřít s Afghánistánem (jak by chtěla Merkelová) či s Libyí (jak chce Orbán)? Jen těžko.
Úspěšnou dohodu s Libyí uzavřela roku 2008 Berlusconiho Itálie. Uzavřela ji s „polepšeným ďáblem“. Muamar Kaddáfí se po svržení Saddáma Husajna rozhodl, že se zachrání tím, že bude hodný a vyjde Západu vstříc: odhalil vývoj zakázaných zbraní, propustil zadržované zdravotní sestry z Bulharska a za pět miliard dolarů přistoupil na vracení ilegálních migrantů. Fungovalo to tři roky, než „polepšený ďábel“ – za přispění Evropy – padl rukou povstalců. Od té doby v zemi není jednotná autorita schopná vymáhat pravidla ani uzavírat smlouvy.
Jaké poučení z té libyjské zkušenosti vyplývá? Asi takové. Chce-li EU uzavírat migrační smlouvy s třetími státy, nejlépe to funguje podle hesla „raději s ďáblem, kterého známe, než s andělem, kterého neznáme“. Problém je v tom, že „ďáblové, které známe“ už v regionu docházejí.
