Co tím Trump myslel? Dává za pravdu těm, kteří v něm viděli Putinova spojence? Ale kdež. Trump v Putinovi spojence nevidí už proto, že spojenectví jako kategorie ho nezajímá ani nebaví (což je vlastně totéž). Trump není typ politika spojeneckého či hodnotového, ale transakčního. Takového, který jedná s ostatními podle sdílených hodnot či pravidel, ale v rámci zásady „něco za něco“. V tomto smyslu by pro něj mohl být nejméně komplikovaným partnerem právě Putin.
Že Trumpa rozčiluje neochota tolika evropských členů NATO dávat na obranu alespoň dvě procenta HDP, je stará věc. Na tom není nic ďábelského. Stačí si vzpomenout na listopad 2016 a rozlučkovou cestu prezidenta Obamy po Evropě. Apeloval na totéž, na co nyní Trump. (V Aténách Obama ještě trochu jedovatě podotkl, že zvládne-li to Řecko, tak ostatní musí taky.) To není Trumpova obsese, ale životní zájem Ameriky. Problém je v tom, že Trump ten spor nebere jako nesoulad mezi spojenci. Bere to manažersky jako selhavší transakci, a nepovede-li se transakce, je třeba vyhnout se nostalgii a zaměřit se na nějakou další.
Může být takovou transakcí Británie? Může jí být zvláštní vztah Washingtonu a Londýna? I to je velká neznámá. Dva roky po referendu o brexitu Londýn stále nevyrukoval se scénářem role, jakou chce hrát v mimounijní Evropě a NATO. To není něco, co by transakčního politika Trumpova typu dojalo k slzám. Počkejme a uvidíme.
