Ti všichni znají Karla Gotta, ať už jeho písně sami vyhledávali, nebo jimi opovrhovali. Ale ten hlas, ta tvář, to jméno je dostihly všude – stačilo pustit rádio, televizi nebo otevřít časopis. V tomto smyslu byl Karel Gott reprezentantem společnosti po uplynulých šedesát let.
Označíme li tak někoho, říkáme tím, že společnost či zemi reprezentuje se vším všudy. Před čtyřmi lety, když odcházel z národního týmu, jsme takto označili Jaromíra Jágra. Ten má štěstí, neboť si užívá – slovy Helmuta Kohla – milosti pozdního narození. Proto reprezentuje éru svobody po roce 1989 a může být označen za její nejkonsenzuálnější osobnost. Na Karla Gotta tato nálepka nesedí. Zato na něj sedne klíčové slovo profesionalita. Byl špičkovým profesionálem po celý život, na Východě i na Západě: tady, kde žil, v Las Vegas, kde koncertoval, i v západním Německu, kde vydával desky.
Byl takovým profesionálem, že ho ani nenapadlo kázat morálku či kritizovat režim. Takže i když za Husáka finančně podpořil Pavla Landovského či Jana Němce a odmítl ostouzet demonstranty za palachiády, v mnoha očích uzavřel s režimem tichou dohodu. Vlastně i v tom reprezentoval většinu české společnosti. V listopadu 1989 to pochopil Václav Havel a na revoluční balkon Melantrichu pozval zpívat hymnu Karla Gotta a Karla Kryla.
Současné dění směřuje k totalitní světovládě, říkal Gott v roce 2001 v památném rozhovoru pro LN![]() |
Viděl v tom gesto obecného srozumění, ba odpuštění. Už se nedozvíme, co v tom viděl Karel Gott. Možná jen další stránku toho, co s sebou přináší profesionalita a popularita. Ale faktem je, že pozici, kterou díky profesionalitě získal, využíval v rámci společenské konvence. Už proto ho nyní ocení hlavně ti, kteří sázejí na profesionalitu, společenské konvence a jejich reprezentaci.