Pozvali si nositele šibenice Vladimíra Heřmana k vysvětlení – a zjistili, že „neprojevil žádný škodlivý úmysl, ale jen vědomou nedbalost“. Z Heřmanova chování prý „nebylo možné usoudit, že má tento předmět být užit k násilí či pohrůžce násilí“.
Jsou to pozoruhodné argumenty a řekněme rovnou, že ty Chovancovy působí závažněji. Svoboda slova je žhavé téma v celém západním světě. Stále více lidí má pocit, že svoboda projevu se začíná oklešťovat ve prospěch axiomatického dobra, jež se nemusí dokazovat. A že se oklešťuje i samotná kritika migračních a vůbec vládních politik. Na tom něco je. Ale tato emoce není rozhodující. Důležitější jsou konkrétní symboly v konkrétním kontextu té či oné společnosti či země.
Chovanec proti úředníkům. Žaluje Prahu 1 kvůli šibenicím |
V českém kontextu není šibenice neutrální symbol vzteku na někoho – jako třeba házení vajíček. U nás ještě žijí pamětníci doby, kdy na šibenicích viseli lidé z politických či vykonstruovaných důvodů. Pamětníci doby, kdy celé pracovní kolektivy podepisovaly rezoluce ve stylu „psovi psí smrt“.
Šibenice u nás není totéž jako třeba vlajka Konfederace někde v chatové osadě. Symbol amerického Jihu vyzní jinak v situaci, kdy se pod ním u Sázavy hraje na kytary, a jinak třeba v Jižní Karolíně, kde ještě žijí pamětníci lynčování černochů. Svastika vyzní jinak v Indii, kde je symbolem štěstí, a jinak v Evropě, kde je symbolem nacismu. Tyhle nuance by si měli uvědomovat i čeští úředníci, ať už se šibenice objeví na demonstraci odborářské nebo protimigrační. Je dobře, že to Milan Chovanec svou žalobou připomněl.
