Dnes už není prioritní skuhrat na stát. Stát zajistil legislativu umožňující městům regulovat – ba i zastavovat – dopravu či provoz průmyslových znečišťovatelů. Jenže města ji využívají jen váhavě. Radnice dělají to, co jim voliči a jejich političtí zástupci dovolí.
V 90. letech byly odsířeny elektrárny, zato se od té doby zvýšila intenzita dopravy – první zdroj prachu. A v této branži lidé hlasují nohama. Všimli jste si snad, že by při smogu sami odstavili svá auta a použili hromadnou dopravu? Na pohled vůbec ne a radnice jim jdou na ruku, když účinné regulace automobilové dopravy nevyhlašují.
Druhým zdrojem smogu je průmyslový prach. Proč Ostrava nepřinutí ArcelorMittal omezit výrobu? „Nemůžeme na hutě tlačit extrémně,“ řekl Hospodářským novinám náměstek primátora Madej. „Mohou zdejší provoz zavřít a přesunout výrobu do Polska.“ Ta logika je brutální: máme pracovní místa a smog – mohli bychom mít pár tisíc nezaměstnaných navíc a týž smog, vanoucí ovšem z Polska. I tento postoj odráží hlas voličů: Je jim bližší práce, nebo čistý vzduch?
Třetím zdrojem jsou lokální topeniště. Když ministr životního prostředí Chalupa žádá pravomoce pro úřední kontroly toho, čím lidé doma topí, schytá to jako ten, který zavádí orwellovské praktiky.
Skuhráte-li kvůli smogu na „ty nahoře“, zamyslete se nad tím, nakolik vám samotným – coby řidičům, domácím topičům i pracujícím živitelům rodin – jde jejich laxnost na ruku.
