Příkladem španělské chřipky se argumentuje často, objeví-li se virová hrozba, která se šíří světem. Ty příměry skrývají řadu nesrovnalostí, ba demagogií. Španělská chřipka byla úplně jiná liga než dnešní hrozba koronaviru. Způsobila více úmrtí než boje v první světové válce i smrt řady celebrit (Bohumil Kubišta, Guillaume Apollinaire, Egon Schiele nebo Max Weber). Ale jednu věc společnou s dnešními obavami měla: vrcholila v době masových přesunů lidí.
Světová zdravotnická organizace kvůli epidemii koronaviru vyhlásila globální stav nouze |
Před sto lety nikdo neznal globalizaci. Ale končily boje v zákopech, rozpadala se impéria, slábla moc států i vymahatelnost pravidel. I kdyby se tehdejší lékaři, hygienici a úředníci rozhodli vyhlásit karanténu, uzavřít hranice a přerušit dopravní spojení, nebylo by to nic platné – miliony vojáků, kteří strávili roky v zákopech, se daly do pohybu směrem domů. Možná mezi nimi byl i někdo ze šumavské rodiny Scheinostů.
Máme se v Česku bát koronaviru? Ptejte se epidemiologa Romana Prymuly |
Tuto zkušenost si zakódovaly všechny vyspělé společnosti. I proto dnes – v obavách z šíření koronaviru v éře globalizace – sahají k regulačním opatřením jindy nemyslitelným. Sahají k nim v době, kdy počet úmrtí dosahuje globálně řádu stovek, což je číslo, které bylo za španělské chřipky pod rozlišovací schopností. A chystají je rychleji, než si důkladně zanalyzují, nakolik to zákony vládám vůbec umožňují.
Jenže žijeme v době, kdy obce, města i celé státy vyhlašují stavy klimatické nouze. Aniž by pro ně existovala jasně definovaná opora v zákonech a představa, co to konkrétně znamená. Zkuste v takové situaci namítat, že „stav virové nouze“ je do značné míry hysterie.
