A kdyby se teď vrátil, vítal by ho v Katalánsku většinový mandát separatistů. Tak vyzněly tamní čtvrteční volby. No řekněte, není to druhý Masaryk? Samozřejmě že ne. To vše byl takový gymnaziální vtip. Ve skutečnosti teď bude ve Španělsku i v samotném Katalánsku humoru pomálu.
Co znamená vítězství separatistů v Katalánsku? 5 otázek a odpovědí |
Za prvé: vyhráli separatisté, kteří si v říjnu vysloužili pověst amatérů a chaotů. Dokázali sice uspořádat referendum, ač ho předem zablokoval ústavní soud. Ale když v něm získali hlas pro samostatnost, ani premiér Puigdemont nebyl s to říci, zda samostatnost vyhlásil, či ne. Za druhé: hlavním poraženým je španělský premiér Rajoy. To on volby podnítil, aby ukázaly, že většina Katalánců je pro společný stát. Ve skutečnosti ukázaly, že prošpanělská „mlčící většina“ je fikce. Za třetí: kombinace bodů 1 a 2 nevytváří recept pro smír.
Nyní se bude jistě zkoumat, co k tomu výsledku vedlo. Zda tvrdý policejní zásah proti nelegálnímu referendu v říjnu, který mohl radikalizovat i kliďasy. Anebo spíše racionální úvaha Katalánců, že chtějí mít takový stupeň autonomie (i finanční), jako už má třeba Baskicko. Ale zásadnější je něco jiného.
Evropský tisk píše, že Španělsko musí snížit polarizaci. Ale jak toho dosáhnout, když napětí mezi Madridem a Barcelonou hrotí právě výsledek voleb? Když těžké váhy – premiér Rajoy, král Filip, Evropská komise – stojí za Madridem proti Barceloně? Puigdemont by se teď teoreticky mohl vrátit a užívat si obnovené poslanecké imunity. Ale ta začíná platit až po složení poslaneckého slibu, takže na hranicích by byl zatčen. Ne, to opravdu nebude druhý T. G. Masaryk.
