Plačící děti u hranice s Mexikem jsou plodem jednoho vládního kroku, který je sice, řekněme, nešikovný, nemravný, politicky prodělečný (většina Američanů je proti), ale též napadnutelný politicky i soudně a hlavně odvolatelný. Kdežto fungování Rady OSN pro lidská práva zosobňuje neblahý trend, se kterým nelze hnout. A pokud ano, tak jen demonstrativním odchodem, jako je stažení USA z Rady.
Tento orgán v poslední době připomíná politiku identit na globální úrovni. Univerzální charakter lidských práv se v jeho pojetí mění na práva rasová, etnická, náboženská, genderová. Lze to poznat už v jazyce. Stačí si všimnout, jak často se vedle lidských práv mluví o ženských právech (jde o jiný biologický druh?). Počet stížností na Izrael převyšuje úhrn stížností na všechny ostatní země. Tím není řečeno, že kritika Izraele rovná se antisemitismus. Ale ten početní nepoměr bije do očí.
Rada OSN pro lidská práva zdaleka nevytáčí jen USA a Izrael. Když přijala názor rezoluci proti hanobení náboženství, nešlo o náboženství obecně, ale o islám. O to, aby se i takové plody západní svobody slova, jako je otištění karikatur Proroka, daly odsuzovat coby „vážná urážka lidské důstojnosti“ a porušení lidských práv. Proti tomu protestoval Vatikán i Berlín.
Pokud se univerzalita lidských práv vykládá tímto způsobem a pokud o tom jako členové Rady rozhodují zástupci Libye či Saúdské Arábie, Washington dospěl k závěru, že když už to nemůže ovlivnit, pak u toho nemusí asistovat. To je dost srozumitelná logika.
