Pražská restaurace navzdory zákazu znovu otevřela. Dovedly mě k tomu chybné kroky vlády, vzkázal majitel |
Je otevření hospody přes vládní zákaz arogancí moci? To těžko, protože státní moc okamžitě zasáhla. Je to projev „covidiotů“, „asociálních hédoniků“? Možná, ale ne až tak úplně.
Majitel hospody viní vládu z chaosu a je připraven ji žalovat. Z toho nic nebude, neboť právě takové případy si vláda pojistila stavem nouze. Přesto se nelze zbavit dojmu, že provokativní gesto ze Šeberáku odráží širší společenské pnutí.
Může být – ne organizovaně, ale náhodně, instinktivně – součástí zatím nenápadného posunu. Na spotřebitelské rovině odpovídá gestu Václava Klause, když 17. listopadu vyšel na Národní třídu s rouškou provokativně staženou pod bradu.
Jsou to kamínky do mozaiky čehosi širšího, co se může hlásit o slovo i ve volební kampani. Každá kampaň potřebuje barikádu. A tato gesta – víc to hospodské než Klausovo, neboť roušky jsou spíše jen symbolické – mohou naznačovat linii asi následující.
Na jedné straně jsou ti, kteří se smiřují s „novým normálem“ ve znamení bezkontaktnosti, nemobility, sterility a digitálního světa. Na druhé straně ti, kteří chtějí uchovat jakous takous normálnost v lidských kontaktech i za cenu rizika.
Jeden diskutér na Technetu to shrnul takto: Je tu víc příznivců neřešení než promořování. Možná to zahltí nemocnice a budou desítky tisíc mrtvých. Ale pro spoustu lidí je to cena, kterou jsou ochotni zaplatit.
Nepřijde-li během pár měsíců zlom v podobě účinné a dostupné vakcíny, toto společenské pnutí může sílit. A byl by v tom čert, aby se neprojevilo ve volební kampani.