Zkusme se na to podívat třeba očima studentů za dvacet či padesát let. Budou se učit, že jedinou hlavou tohoto státu obžalovanou z velezrady byl Václav Klaus.
Bude mít takový poznatek pro ně i pro společnost smysl?
Smysl nepochybně má uvažovat o tom, za jakých podmínek a který vrcholný politik se mohl velezrady skutečně dopustit. Jestli to byl Emil Hácha v březnu 1939, když jako prezident předal republiku do rukou třetí říše.
Nebo – to ještě nebyl prezident – Ludvík Svoboda v únoru 1948, když jako ministr obrany zablokoval armádu za komunistického puče. Nebo opět Ludvík Svoboda, když už jako prezident v srpnu 1968 po sovětské okupaci podepsal tzv. moskevský protokol. Jistě, bylo to pod hlavněmi samopalů, což by soud zřejmě uznal, ale na těchto příkladech vidíme, jakými cestami se úvaha o velezradě ubírá.
Pokud Senát velezrádnou žalobu na Klause schválí, v historii zůstane zapsáno, že nic z výše zmíněného nebylo téma pro velezradu. Že takovým tématem je de facto jen amnestie – amnestie dost možná zpackaná, ale vyhlášená podle ducha i litery zákona.
Václav Klaus odchází z úřadu oslaben a neoblíbený. To je snad dostatečná satisfakce pro ty, kteří ho chtějí vidět poníženého. Proč k tomu ještě žádají justiční štempl?
