Čekal jsem nějaký hlubší rozbor a ne tři odstavce popisující stav, který zná každý, kdo žije nebo žil v pohraničí.

Ano je to tak, že řada jevů přetrvává i po třech generacích po odsunu německy mluvících občanů. Není tomu však tak jen v pohraničí. U nás na Moravě byly ve vnitrozemí tzv.němeky mluvící ostrovy-Sprachinsel a vedlejší vesnice tam patřily. Do základní školy chodily děti přistěhovalců z těch původně německy mluvících vesnic a byl to markantní rozdíl v chování žáků v porovnání s těmi z vesnic původních obyvatel! Po dlouhé době jsem se vrátil domů a působil jsem jako učitel a ty rozdíly byly ještě znatelné. Nyní bydlím v pohraničí, lecos se opravilo, ale ty patologické jevy zůstávají!

To proto, že se do pohraničí stěhovali především lidé v životě neúspěšní. Nedokázali si nic vybudovat, nic získat, valného vzdělání nedosáhli. A najednou se před nimi otevřela možnost získat dům, pole, krávy. K domovině je nic moc nevázalo, vzali si kabát a šli. A protože to dostali zadarmo, moc velký vztah k nově nabytému majetku neměli. A tenhle styl života pak přenesli na své děti, ty zase na své děti.