Moderátor Jimmy Kimmel pohlédl na sošku Oscara a řekl: „Tento muž drží ruce tak, že mu jsou vidět. Nemluví nezdvořile. A především nemá penis. Je to typ muže, jakého teď potřebuje Hollywood.“
Právě vyhrocené kampaně jako Me Too zahalují jádro věci. Někdy se až může zdát, že biologický druh homo sapiens se rozdělil na dva: muže a ženy. Či naopak že je to druh jeden, leč jednopohlavní: veškeré rozdíly mezi ženami a muži jsou prý dány konstrukcí sociálních rolí, ale ve skutečnosti jsou si před zákony i přírodou všichni nejen rovní, ale i stejní.
Kdyby to šlo dál, pak s podobným úžasem, s jakým zjišťujeme, že se kdysi křížil Homo sapiens sapiens s neandertálci (každý máme pár procent jejich genů), bychom časem mohli zjistit, že jsou schopni křížení muži a ženy. Ale to je jen taková legrace.
Legrace ani výstřelky kampaní ale nesmí zakrýt rozdíly opírající se o čísla z OECD. Ukazují kulhající rovné šance tam, kde pro to není zákonný ani biologický důvod. Ukazují i to, jak se může lišit obraz nějaké země a její společnosti od reality v ní. Vezměme postkomunistickou střední Evropu. Obraz Česka je jistě liberálnější než obraz Polska či Maďarska. Ale s fakty o rovných šancích mužů a žen je to jinak.
Co se týče podmínek k práci, z 29 sledovaných zemí OECD vede Skandinávie. Ale zatímco problémové Polsko je na 7. místě a kritizované Maďarsko na 9. příčce, Česko se krčí až na 22. pozici. V zastoupení žen mezi manažery Polsko a Maďarsko dokonce vedou (před Švédskem!), zatímco Česko je na 25. místě před mysoginskou Asií (Turecko, Japonsko, Korea). Toto jsou aktuální postřehy k letošnímu MDŽ.
