Upřímně řečeno, fakta z podzimu 1938 jsou známa dost a nikdo nečeká, že by historici přišli s novými zásadního významu. A právě tak upřímně si přiznejme, že po nových faktech či perspektivách není ani společenská poptávka. Mohly by narušit ten fakt základní, obraz zrady západních spojenců na malém Československu, tedy něco, co může podle potřeby fungovat jako fakt, jako mýtus či jako alibi.
Mnichov nám zlomil páteř, měli jsme se nacistům bránit, říká autor románu o alternativní historii Československa |
Že před 80 lety Francie a Británie rezignovaly na uzavřené smlouvy s Československem, je fakt. Ale pro dnešek je zajímavější to, jak se jeho obraz (malé země zrazené Západem) aktualizuje. Třeba při 50. výročí sovětské invaze, kdy se hlavně na webu objevovaly názory, že i v srpnu 1968 nás Západ hodil přes palubu. Jako by Československo nevstoupilo do sovětské sféry vlivu z valné části dobrovolně (v Česku volby v roce 1946 skutečně vyhrála KSČ). Jako by faktem nebyla sama sovětská sféra vlivu vyplývající z poválečného uspořádání Evropy, na což se Praha ráda odvolává, jde-li třeba o odpovědnost za odsun československých Němců.
Cosi podobného proběhlo již v roce 2009, když americký prezident Barack Obama odpískal tehdejší projekt protiraketové obrany i s radarem v Brdech. Některá média pak citovala verše Františka Halase z podzimu 1938: „Zvoní zvoní zrady zvon / Čí ruce ho rozhoupaly / Francie sladká hrdý Albion.“ (Ty verše se otiskly do naší společenské DNA víc než racionální úvahy o tom, kde se staly chyby už dlouho před rokem 1938.) Jako by nás Obama zradil ve stylu Mnichova. Jako by neselhaly i samy české politické elity tím, že pro radar nedokázaly získat většinu veřejnosti.
Mnichov leckomu stále slouží jako těžký argument o podrazáctví Západu vůči malým státům. Ba víc. Jak se vyostřují spory v Evropské unii, slouží jako paušální argument proti EU (jejími pilíři jsou signatářské státy z Mnichova). Na domácí půdě je to šikovné alibi pro různé kiksy, nedostatečnosti či pasivity české politiky. Tak šikovné, že se ani moc nepřipomíná rozdíl mezi konkrétními vládami, které před 80 lety podepsaly hanebný mír, a státy, které jsou teď našimi spojenci v NATO či EU.
