Pátek 19. července 2024, svátek má Čeněk
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Názory

Ještě nevykouřila poslední cigaretu. Život Petrušky Šustrové očima syna Štěpána

Petruška Šustrová foto: Archiv Štěpána Korčiše

Doporučujeme
V sobotu zemřela ve věku 75 let dlouholetá spolupracovnice Lidovek Petruška Šustrová, která byla nejen publicistkou, ale také překladatelkou a disidentkou. Jaký život prožila? Její syn Štěpán Korčiš ve své osobní vzpomínce popsal pamětihodné okamžiky jejího života.
  13:02

„Nemocnice je jen takovej fešáckej kriminál. Tam už mě nikdo nedostane,“ prohlásila máma asi před měsícem. Vezl jsem ji ze série vyšetření. Ta bohužel potvrdila těžkou nemoc, ke které asi celý život spěla. Ale to prohlášení tak nějak vyjadřovalo její přístup ke světu. Bude se svobodně rozhodovat o svém (i našem) životě a nikdo jí nebude nic přikazovat. Ani komunisté. Bez ohledu na následky. Respektive ty si pak sama hrdě ponese. A že jich nebylo málo. Třeba včetně toho kriminálu. Skutečného, nefešáckého. Ale popořadě.

Mámě se v podstatě stalo osudným studium češtiny a historie na filozofické fakultě. Přijata byla v roce 1967 a již po prvním semestru ho musela přerušit kvůli narození syna Ivana. Studium šlo stranou, ale jak říkala, na univerzitě už se v té době vlastně nestudovalo, tam se v době pražského jara žilo politikou. A to ji, ač se do té doby zajímala v podstatě výhradně o literaturu, divadlo a kulturu vůbec, vtáhlo a chtěla být u toho. O syna, s nímž brzy odešla od manžela, se tak již od počátku hodně starala babička.

Zemřela Petruška Šustrová. Bývalé disidentce a spolupracovnici Lidovek bylo 75 let

Máma byla zvolena do akademické rady studentů fakulty a také se přihlásila na inzerát Petra Uhla vyvěšený na nástěnce školy. Hledal v něm lidi zajímající se o Novou levici. Spolu s dalšími lidmi (taky mým tátou), většinou studenty FFUK, se sešli v legendární pražské kavárně Vltava. Proběhlo pár schůzek a v prosinci 1968 založili neformální relativně silně levicové Hnutí revoluční mládeže (HRM). Revoluci nehlásali, ale levicově zřejmě smýšleli, i když později to někteří včetně mámy viděli jinak.

Revoluci nehlásali, ale o politiku se zajímali a brzy začali burcovat společnost proti nastupující normalizaci. Pořádali demonstrace, vydávali letáky. Režimu se nelíbili. Zásadní událostí se stal vstup či spíše infiltrace Josefa Čechala do hnutí. Máma vzpomínala, že ho přivedl Petr Uhl se slovy: „Ať tu máme skutečného zástupce dělnické třídy.“ Netušil, že tím zároveň přivedl zástupce StB.

Během roku 1969 byla většina členů HRM včetně mámy pozatýkána. O několik měsíců déle než ostatní se na svobodě držel jen táta, jenž přešel do ilegality (na dívčích kolejích na Větrníku).

K jeho zatčení pomohla právě máma, která s ním už předtím krátce žila. StB jí u výslechů slíbila, že když se Korčiš přihlásí, propustí ji, aby se mohla starat o malého syna Ivana. „Napsala mi dopis, který StB doručila na vrátnici kolejí. Policie byla tak hodná, že Petrušce řekla, že se skrývám po dívčích pokojích,“ vzpomíná táta. Korčiš se tedy přihlásil na Ruzyni, ale mámu samozřejmě nepropustili.

Naopak ji soud za podvracení republiky odsoudil na dva roky kriminálu. Máma o tom nikdy nemluvila zvlášť zle. Naopak s láskou vzpomínala, jak ji povzbudilo před přečtením rozsudku na lavici obžalovaných, když ji vedle sedící kamarád (a spoluodsouzený) Honza Frolík pošeptal: „Tak po válce v šest večer u Kalicha.“ Zásadně těžce ale nesla ztrátu důstojnosti. „Nebudu jíst hlavní jídlo lžící. To jsem dělala v kriminále. Nenakrájený knedlík s hnusnou sladkou omáčkou v ešusu a lžíce. Odporné. Ponižující,“ odvětila mi třeba jednou na dotaz, zda chce příbor. Moc víc stížností na kriminál jsem od mámy neslyšel. Ale taky se jí nikdy nesmělo zavírat dveře do ložnice, když spí. Nikdy. A jak jsme zjistili nedávno, ani režim v nemocnici už nehodlala snášet.

Propuštěna byla na podmínku šestnáct dnů před vypršením trestu. A vzpomínala, jak pro ni bylo těžké nezůstat v kriminále dál, ale zároveň se nezříci svých činů. „Věřím, že již za podobnou činnost já ani nikdo jiný odsouzeni nebudeme,“ formulovala nakonec odpověď na dotaz soudce, zda může přislíbit, že již nebude páchat trestnou činnost.

Po propuštění si pořídila druhého manžela Vavřince Korčiše a s ním mou sestru Blanku a mě. S pácháním trestné činnosti, jak si to představoval tehdejší režim, však nepřestala. Mimo jiné na stroji přepisovala knihy edice Petlice. „Jednou někdo zvonil a Petruška otevřela. Pak přišla, že je to nějaká zvláštní dvojice, asi kumpáni z kriminálu. Tak jsem tam šel a oni se Klíma s Vaculíkem chtěli domluvit na spolupráci,“ vzpomíná táta. A vůbec se kamarádila se „závadovými lidmi“ a také se zajímala o osudy dalších lidí perzekvovaných režimem. Například o stíhané z procesu s Plastiky. „Říkali jsme tomu proces malých zvířátek, protože odsouzeni byli nakonec Karásek, Zajíček, Brabenec a Magor,“ vzpomínala.

To v roce 1976 vedlo k podpisu Charty 77. Text samotný mámě k podpisu přinesl příznačně Petr Uhl. Podepsala i s tehdejším novým partnerem Jardou Kukalem (a tátou svého čtvrtého dítěte – Lídy), jenž byl jako člen undergroundové skupiny DG 307 v procesu také stíhán. Proto jeho podpis nejdříve Jiří Němec ze seznamu vyřadil, aby mu to nepřitížilo. Akurátní Petr Uhl ho tam ovšem promptně zařadil zpět.

Petr Uhl byl pak i u zrodu další „trestné činnosti“. Zdá se, že na mámu neměl dobrý vliv. „Přišel jednou do Kolínské 15, kde jsme bydleli, zrovna když probíhala poměrně velká párty. To se dostavil již rozjařený Jarda žehlit jakousi naši rozepři a na podporu přivedl asi osm podobně rozveselených lidí. Nejmladšího Davida Němce jsme poslali pro víno, ale to se mu nechtělo tahat, tak přinesl rum. Do toho si k tomu velice veselému stolu sednul velice seriózní Petr Uhl. Koukal na nás, my na něj. A pak prohlásil: ‚A mně nenalejete?ʻ“ vzpomínala máma. Potom předestřel myšlenku na založení a fungování Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Máma řekla, že je to fajn, ale že do toho nejde, protože všechny brzy zavřou a ona to bude muset potom dělat. A tak se také po roce stalo. Petr Uhl dostal dalších pět let a celkem v procesu s členy VONS padlo několik nepodmíněných trestů.

„Náhradníci“ se pak scházeli u nás v obýváku, dávali dohromady údaje o stíhaných a máma to sepisovala na stroji. Pak to posílala Federálnímu shromáždění a také z budky telefonovala do Vídně. „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň,“ ozvalo se vždy na záznamníku, kam to nadiktovala. A potom už jsme to slýchali hlásit v rušeném rádiu.

V době po založení VONS, asi v roce 1980, začala StB, jak máma vzpomínala, celkem řádit. „Výslechy přitvrdily. Časté bylo zastrašování, bití, vyhrožování, včetně toho, co se stane dětem. Nucení k emigraci.“ Mámu nikdy nezmlátili, ale řadu přátel ano, tak se dle svých slov opravdu bála. Probíhala akce Asanace, ale o tom samozřejmě neměl nikdo jiný než StB tušení. Také jsme k emigraci měli hodně blízko, ale naši cestu do Francie nakonec zatrhl táta. Také mámu vyhodili i z poslední práce uklízečky, kterou před revolucí našla.

A s nabídkami spolupráce StB nešetřila. Například nabízeli, že za informace bude moci navštívit svou mámu ve Švýcarsku. „Jo, to by byla máma ráda, že jsem to s váma takhle zobchodovala,“ odpověděla jim.

Později se dle máminých slov režim celkem uklidnil. Výslechů a všeho bylo méně. Do toho se jí narodilo páté dítě, Florián. S manželem Ludvou Bednářem, se kterým již dožila.

V roce 1985 se máma stala na návrh Václava Bendy mluvčí Charty 77. To samozřejmě zájem ze strany StB podstatně zvýšilo. V té době už ale máma úplně přestala s StB mluvit. Což jim i oznámila po jednom pro ni obzvlášť ponižujícím zatčení. Šla s nákupem, zastavili ji tajní, že půjde s nimi, a ona odmítla. Že nemůže, že nemá čas, musí vařit, má hodně práce a vůbec. Když se začali srocovat lidi, policajti ukázali odznaky, řekli, že „pani kradla v obchoďáku“, a mámu odvezli. Od té doby už od mámy na výsleších krom jména a data narození neslyšeli nic.

V druhé polovině osmdesátých let máma začala spolupracovat na vydávání časopisu Rudolfa Kučery Střední Evropa. Dále přepisovala samizdaty, ale i třeba v Československu nevydané dětské knihy, jako Pána prstenů či Letopisy Narnie. Ty nám i přeložila. Podílela se na dalších časopisech, například ještě na jaře 1989 byla jako autorka u založení časopisu Sport (který o sportu samozřejmě nepsal).

Petruščin paradox královny. Jaké bylo pracovat po boku novinářské ikony

Po listopadu 1989 spoluzakládala Informační servis – budoucí Respekt. Byla v občanských komisích, které řešily, co se zaměstnanci StB, a na jaře 1990 nastoupila na ministerstvo vnitra. Tam se spolupodílela na propouštění starých struktur. „Všichni příslušníci StB, kteří pracovali po linii vnitřního nepřítele, se propouští,“ zněl nakonec jednoduše rozkaz, protože, jak říkala, individuálně to řešit nešlo.

V lednu 1992 z ministerstva vnitra odešla a dále se věnovala novinářské a překladatelské práci. Pár knih i napsala. A nikdy neustala se svou prací na poli lidských práv.

Ještě do nedávna nepolevovala ani se společenským životem, který byl nedílnou součástí jejího bytí. Na pětasedmdesáté narozeniny před necelým rokem ještě uspořádala velkou party (kde hned na začátku všem oznámila, že si platí vše sami, protože peníze, co jí zbývají, posílá na Ukrajinu) a domu přišla k ránu.

Letos již přijímala jen návštěvy doma. A musím říct, že bylo opravdu dojemné sledovat vyjádření vděku řady lidí za její neutuchající podporu ve všech dobách.

V posledních dnech už se potýkala hlavně s nemocí, ale brala to věcně, někdy i s humorem. „My závodíme, která z nás dokašle dřív,“ konstatovala po záchvatu kašle, který zrovna postihl ji i jednu z jejích oblíbených koček. S kouřením ale do posledních dnů nepřestala. A předevčírem mi nadiktovala mail nakladateli, že knihu Přežít Katyň už nedopřeloží. „Ale je mi to líto, ta by se mi hodila do sbírky,“ stěžovala si poté. Na mé námitky, že třeba ještě jo, se pak jen usmála a řekla: „Jsem ráda, že je někdo optimista, ale zrovna jsme napsali nakladateli. Už si asi najde někoho jiného.“

Nemám rád smutné konce. Tak nesmutněte, ale můžete si vzpomenout, že pro to, aby žila svobodně (a s ní i my všichni), udělala opravdu hodně. A buďte v klidu, ještě nevykouřila svou poslední cigaretu. Jen už si ji nedá s náma, ale s mnoha dalšími jí milovanými lidmi u Kalicha.