Minulý týden zařadilo ministerstvo kultury zdejší pivní kulturu na Seznam nehmotných statků tradiční lidové kultury ČR. Tím se přiblížila šance ucházet se i o zápis na seznamu UNESCO. Ale toto nechme stranou. Že se to či ono ocitne na tom či onom seznamu, s většinou našinců moc nehne. Ale debata o zdejší pivní kultuře má něco do sebe.
Chtě nechtě vyvolává otázky, které značnou část našinců zajímají. Určitě více než ten či onen seznam nehmotných statků, že. Na mysl se dere hned první otázka. Proč je řeč o pivní kultuře, nikoliv o kultuře hospodské?
Tohle fascinovalo Hrabala
Pivní a hospodská kultura bývala v našich krajích synonymem. Kdo chtěl na pivo, ve smyslu pít pivo a pokecat si při tom, šel do hospody. Toto se drželo tak ještě do doby před deseti lety. V mysli – či ve společenské DNA – se to drží stále. Když ministr kultury Martin Baxa zprávu o zařazení pivní kultury na seznam ohlašoval, řekl: „Vnímejme pivní kulturu jako fenomén, který je spojen s našimi předky. Hospody byly jedním z mála míst, kde se mohlo otevřeně mluvit.“
Vida, i ministru Baxovi se pivní a hospodská kultura propojují v hlavě. Ale mladší generaci se už ty fenomény rozcházejí. To není odsudek, je to jen konstatování reality.
Hospoda, hospodská kultura bývala fenoménem společenským. Platilo to za všech režimů. Za Habsburků, za Masaryka, za protektorátu, stalinismu, reformního komunismu i normalizace, za Havla, Klause a ještě trochu za Zemana. V hospodách se překonávaly sociální, majetkové či vzdělanostní bariéry. V jedné a téže hospodě jste mohli potkat dělníky i vzdělance, režimní intelektuály i nekonformisty. Právě to fascinovalo spisovatele typu Bohumila Hrabala.
Konec války nevidí. Ruského duchovního živí v exilu pivo inspirované Českem![]() |
Hospody fungovaly jako univerzálnější sociální síť, než jak je tomu u sociálních (pro mnohé spíše asociálních) sítí dneška, myšleno těch webových. Sítích, které se snaží přesvědčovat již přesvědčené a dále vytáčet již beztak vytočené.
Dáte si půllitr za jedno euro?
Jenže hospoda je i fenomén ekonomický. Naplno se jím stal v roce 1991 s liberalizací cen. Ti starší ještě pamatují doby, kdy půllitr desítky stál 1,70 Kč (později 2,50 Kč). Lahvové i točené v hospodě čtvrté cenové skupiny. Bylo jedno, zda si člověk koupil lahvové v krámě nebo dal točené v hospodě nebo si ho nechal natočit třeba do vaničky (a odnesl na mejdan).
Toto byl důležitý kořen českého unikátu. Faktu, že točená desítka byla v hospodě levnější než jakýkoliv nealkoholický nápoj (v přepočtu na půllitr), což nikde jinde nebylo. Toto přivádělo cizince k úžasu. Naposledy před třemi roky, v malé vsi v Posázaví, jsem viděl točenou desítku za 25 Kč, v přepočtu za jedno euro. Tam by Němci, neřkuli Skandinávci, lapali po dechu. Též jsme bývali jedinou zemí, kde desítka točená v hospodě byla levnější než benzin (v přepočtu na litr).
Před 25 lety jsem v textu pro Respekt, který srovnával ceny piva a benzinu v různých zemích, napsal: „Česko je zřejmě jedinou zemí na světě, kde by se vyplatilo zkonstruovat motor na pivní palivo. Jedinou zemí, kde by řidič místo k benzinové pumpě zajel za levnější peníz do výčepu k pípě s desítkou a pevným hlasem pravil: ‚Plnou!‘.“
Postavíme si hospodu sami
Ty časy jsou nenávratně pryč a nemá smysl po nich tesknit. Ekonomicky to bylo neudržitelné. Ale ukazují, proč má u nás hospodská (pivní) kultura tak pevný kořen. A proč se z hospod staly tak dostupné a frekventované sociální sítě pro každého, neuzavřené do názorových bublin tolik, jak je tomu dnes na webu.
Nejvíce piva do Ruska dodávají Němci a Češi, píše RIA. Zisk nade vše, rýpli si Poláci![]() |
Přijde-li řeč na zdejší pivní i hospodskou kulturu, toto je třeba zdůrazňovat. Komunikace z očí do očí byla o ligu férovější než výlevy na dnešních asociálních sítích. Přežívá z hospodské kultury něco? Jistěže ano, spontaneitu lidského sdružování nelze jen tak vytěsnit, nejsme-li v Severní Koreji. Hledáte-li rány, které zdejší pivní (hospodská) kultura utrpěla, najdete jich dost. Některé okrajovější, jiné zásadnější.
Byl to paušální zákaz kouření v měřítku, jaké není ani v normomilovném Německu. Bylo to zavedení EET. Byly to covidové lockdowny, které učinily ze společné – módně by se řeklo sdílené – konzumace piva zločin na úrovni neblahé americké prohibice před sto lety. Byla to – a je stále – inflace.
Můžeme na to vše nadávat, můžeme se přít, co z toho bylo nevyhnutelné a co bylo spíše jen úřední buzerací lidí. Ale z hlediska české pivní či hospodské kultury je podstatné něco jiného. Když byly za covidových lockdownů zavírány hospody, vždy se našlo – řeč je tu zejména o venkově – dost lidí, kteří spontánně zřizovali improvizované hospody v garážích, kůlnách či v hasičárnách.
I toto patří do zdejší hospodské kultury, ač ministr Baxa by to oficiálně nepochválil. Ale ladí to s prastarým poučením, že v hospodské kultuře nejde o obsah alkoholu v sudech či krvi, ale o spontánní sociální síť. O něco, co nemohou suplovat módní, drahé, sterilní a hygienickým normám odpovídající podniky hipsterů. Ale jejich sofistikovaná pivní kultura tu hospodskou stejně vytlačí.