Evropa uzavřením plynovodů vedoucích přes Ukrajinu přišla o pět procent svého dovozu zemního plynu, přičemž postiženy nejsou všechny evropské země rovnoměrně. Zatímco třeba Francie se to netýká, silně to zasáhne Slovensko, Maďarsko a Rakousko, a to navíc uprostřed zimní topné sezony, kdy spotřeba plynu roste. Nicméně občané těchto zemí se nebudou třást doma mrazem. Už před dlouhou dobou byly připraveny plány, jak ruské dodávky nahradit, a ty budou fungovat. Plyn přijde odjinud.
Český plynovod už asi nebude prodělečný
Slovensko při tom zřejmě využije český plynovod, kterým kdysi tekl plyn z Ruska do Česka. Obrátí se jen směr. Pro český stát to může být požehnáním, protože konečně bude mít tento plynovod, který stát koupil před dvěma lety prostřednictví státní společnosti ČEPS od soukromých majitelů, nějaké využití, a tudíž přestane prodělávat. Z toho bychom se mohli radovat. Ovšem jen chvíli. Zastavení tranzitu ruského plynu znamená, že bude muset být nahrazen většinou dováženým zkapalněným plynem, který je o poznání dražší, a to zaplatí i občané Česka.
Není divu, že tržní ceny plynu k okamžitému dodání v Evropě na chvíli vyletěly na nejvyšší hodnotu od října 2023. Pak klesly, ale i tak bude plyn stát víc. V okamžiku, před kterým byly dlouhodobě ceny energií v Evropě několikanásobně vyšší než v USA nebo v Asii, je to problém. Je to problém pro evropskou konkurenceschopnost. Část evropských firem, zejména pokud je jejich výroba energeticky náročná nebo je pro ni výchozí surovinou zemní plyn, proto odchází z Evropy. Ekonomicky kvůli tomu starý kontinent ztrácí oproti místům, kde je plyn levnější.
Jak z toho ven?
Co s tím? První možností je vrátit se k dovozu plynu z Ruska. Buď se snažit donutit Ukrajinu, aby se s Ruskem domluvila, nebo opravit plynovody přes Baltské moře, které poškodili Ukrajinci. Obojí má ale jeden háček. Už před přerušením těchto plynovodů a před ruskou invazí na Ukrajinu v roce 2022, a dokonce už i před první ruskou vojenskou intervencí na Ukrajině v roce 2014, se Kreml ukázal jako nespolehlivý dodavatel plynu.
Používal zastavování a pouštění plynu jako politickou zbraň a dodnes s ruským Gazpromem vedou některé evropské firmy spory o nedodaný plyn a nezaplacené pokuty. Vrátit se k něčemu takovému je rizikové a téměř nemožné.
Vyvedeme Podněstří z impéria strachu, věří Kišiněv po zastavení ruského plynu |
Druhou možností je investovat do takzvaných alternativních zdrojů energie. To se sice děje – jde o investice do obnovitelných zdrojů energie – ale tyto zdroje naráží na své technické i společenské limity. Energii, kterou nevyrábějí kontinuálně, je těžké skladovat, výroba vodíku jako náhrady zemního plynu je drahá.
K tomu na spoustě míst už mají lidé větrných elektráren, a někdy i těch solárních či přílivových, plné zuby. Je tu sice možnost investovat do vývoje jaderné energetiky včetně nukleární fúze, ale tyto investice jsou zatím ve srovnání s odhadovanými náklady na technologický průlom nízké a navíc bychom výsledek viděli nejspíše za několik desetiletí.
Zbývá nám tak fakticky jen jedna možnost. Energeticky úspornější výroba a hlavně těžba vlastních surovin, jmenovitě plynu. Stejně jako ve Spojených státech je to možné i v Evropě – třeba ve Francii, Polsku, ale částečně i u nás – těžit plyn a ropu v oblastech, kde to dříve nešlo. V USA využívají těžbu z břidlic takzvaným frakováním, což dostalo Ameriku z pozice dovozce ropy a plynu do pozice jejich vývozce. Je velmi pravděpodobné, že něco takového by šlo udělat i v Evropě, a tak bychom měli vlastní levnou energii.
