Pro ty, kdo už zmíněnou dobu znají leda z vyprávění pamětníků, dodávám, že vládnoucí komunistická strana měla dobře propracovaný systém, jak kontrolovat všechna média, každý jednotlivý projev: veřejné projevy se mohly konat jen na fóru povolených organizací, které všechny ovládali funkcionáři zmíněné strany. Jedinou částečnou a s nelibostí trpěnou výjimkou byly umělecké svazy, mezi nimi zvláště ten spisovatelský, kde hlavně mladší autoři (i když někteří byli členy strany) se odmítali podvolovat kontrole vyšších stranických funkcionářů.
Demonstrace před sídlem KSČM. Lidé se zakrvácenými hlavami budou 'vymítat temno' |
Na té schůzce u Saši Klimenta jsme si aspoň přibližně pověděli témata svých chystaných příspěvků. Saša třeba uvedl, že bude hájit právo spisovatele na nezávislé osobní stanovisko. Já jsem den před tím dostal od přátel historiků velice fundovaný text o dějinách cenzury v našich zemích. Plynulo z něho, že současná cenzura svou nestoudností předčila cenzuru v době bachovského absolutismu. Cenzura pro nás, kdo jsme pracovali v Literárních novinách, byla tématem nanejvýš aktuálním, tak jsem měl o předmět svého projevu postaráno. Zato Ludvík uvedl jen velmi neurčitě, že si přichystá něco o vztahu moci a literatury.
Řeč Ludvíka Vaculíka vyhnala ze sálu delegaci strany
I když jsme Ludvíka znali a věděli jsme, že si jen velmi nerad ukládá v základních otázkách opatrnickou zdrženlivost, netušili jsme, že přednese text, který vyžene ze sálu stranickou delegaci, zato během několika dní bude kolovat ve stovkách opisů mezi nadšenými čtenáři. Poprvé od komunistického převratu v roce 1948 tu z oficiální tribuny zazněla neúprosná kritika současného režimu: „Je třeba vidět, že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka – od primárních potřeb, jako jsou byty, školy, prosperita hospodářství, až po potřeby jemnější, které nedemokratické systémy světa vyřešit nemohou – jako je pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi...“
Jak se ukázalo, aniž jsme toto předem domluvili, i další spisovatelé se ujali podstatných témat. Milan Kundera mluvil o nesamozřejmosti národa, o tom, zda současná podoba národa odpovídá úsilí buditelů. Pavel Kohout srovnal situaci Čechoslováků v době Mnichova se situací Izraele v době nedávného jeho napadení okolními státy – a doložil srovnáním „válka na Středním Východě a tiskový zákon v Československu jsou dvě věci, které spolu nesouvisejí pouze na první pohled“. Sjezd spisovatelů tak byl jediným místem, kde toto téma bylo vyřčeno nahlas a s kritickým komentářem vůči tehdejší nedůstojné roli naší země. Na sjezdu zaznívala po dlouhé době mlčení pravdivá řeč, což mnohým posluchačům přineslo hluboký zážitek. Ostatně podobný zážitek některé z oněch projevů budí i dnes.
Je třeba připomenout, že proslovy na spisovatelském sjezdu nebyly v oné době jen ojedinělým jevem. Zvedající se kritika režimu tehdy čerpala energii také z hnutí mezi studenty: jejich svobodné projevy při majálesu, při protestu proti výpadkům elektřiny na strahovských kolejích. V národě vzrůstala nechuť vůči násilí a ponižování od komunistické strany a vlády. Spisovatelé jako první tuto situaci zřetelněji pojmenovali.
Historici myslím oprávněně považují zasedání spisovatelského sjezdu s některými jeho zásadními projevy za předehru pražského jara, které následovalo o několik měsíců později
