Americký antropolog a britský archeolog odmítají zažité narativy, které se dodnes učí na školách, a prostřednictvím nezpochybnitelných důkazů z posledních let vykreslují přechod lidstva z pravěku do starověku jako barvitý příběh plný kreativity a objevů, v němž měla své neodmyslitelné místo kolektivní odpovědnost a kmenové rovnostářství, stejně jako individuální krutost a touha po moci, tedy Rousseau i Hobbes.
Asi se k „Úsvitu všeho“ ještě párkrát vrátím, ale napoprvé bych vytáhl jeden střípek do mozaiky; perličku, o níž jsem neměl tušení. Autoři totiž boří zažitý mýtus o „neolitické revoluci“. Tak odborníci nazývají přechod od společnosti lovců a sběračů k zemědělství, a tím i k soukromému vlastnictví.
Graeber a Wengrow na základě množství důkazů tvrdí, že v reálu nešlo o revoluci, ale o pomalý a komplikovaný proces, který trval několik tisíc let a kde sehrávaly klíčovou roli první vědkyně. Čtete správně: VĚDKYNĚ, tedy ženy, které záměrně a promyšleně kultivovaly divoké rostliny.
Zjednodušeně řečeno, ve společnosti lovců a sběračů měly ženy své zahrádky, kde si pěstovaly bylinky: léčivé, aromatické, okrasné, ale i koření, či dokonce jedy. A na nich začaly postupem času rozvíjet i kultivaci jedlých plodin, kterými doplňovaly potraviny, jež ze svých sběračských a loveckých výprav donesli domů, do nově vznikajících pravěkých obcí a měst, jejich muži.
A nemuselo jít jen o pšenici či ječmen v oblasti úrodného půlměsíce na Blízkém východě nebo o kukuřici v Americe a o rýži v Číně. Ženy-vědátorky si brzy vyšlechtily i větší a výživnější arašídy, slunečnice nebo quinou, tykev, banán, maniok či dochan klasnatý. Není to úžasné? A teď malý střih.
Co dokáže každá žena
Závěry autorů „Úsvitu života“ o tom, jak ženské vědkyně změnily svět, jsem před týdnem v autě, během cesty na tenis, popisoval svým třem kamarádům. Trochu jsem se neudržel a s nadšením jsem ženy vynášel „do nebe“, přišlo mi milé složit poklonu dávným předchůdkyním Marie Curie-Skłodowské.
Navíc v době, kdy se partička jihomoravských pravičáků z koalice SPOLU a hnutí STAN v čele s hejtmanem Janem Grolichem chlubí na sociálních sítích ostudnou fotkou nové krajské rady v čistě mužském složení, bez jediné dámy. Je smutné sledovat kolem sebe tolik stupidního mužského šovinismu a tryskajících gejzírů testosteronu. Třeba s názory Markéty Pekarové Adamové, Kateřiny Konečné nebo Jany Maláčové můžeme donekonečna polemizovat, ale mají alespoň odvahu rozčeřit stojaté vody pánského klubu české politiky.
Rozvíjel jsem před přáteli z tenisu nadšeně svoje feministické úvahy, když nás v přednostním pruhu pro veřejnou dopravu minul dlouhý kloubový autobus s ženskou šoférkou. „A tady to vidíte,“ deklamoval jsem. „Tohle je odpověď na všechny ty machistické plky. Každá žena zvládne řídit i ten nejsložitější stroj. A každá žena by zvládla řídit i náš stát.“
A tady bych mohl oslavně skončit. Ale bohužel to má trochu hořkosladký dovětek. Na tenis jsme totiž přijeli pozdě, protože nás zdržela nehoda na trase. Ostrou zatáčku na křižovatce před kurty totiž zablokoval kloubový autobus, jehož řidička při komplikovaném odbočování narazila do semaforu. Prostě každá skvělá teorie má své trhliny.