Upřímně, může být někdo překvapen? Řeší-li se tyto případy s takovým odstupem, je-li obžalovaným devadesát i více let, přísná spravedlnost by stejně přišla zkrátka. V této branži přece platí havlovské „nejsme jako oni“. I kdyby případ Muzikář dospěl k vynesení rozsudku, zřejmě by to spravila podmínka. Stát přece nenacpe devadesátníka do kriminálu, aby tam trávil čas pod lékařským dohledem či rovnou v nemocnici.
Ale Jan Muzikář tu slouží spíše jako záminka. Záminka k zamyšlení nad tím, jaký praktický smysl má stíhat, soudit či jen ostrakizovat takové lidi podle toho, zda se podaří prokázat, že vydali či porušili nějaký rozkaz. Nebo zda podepsali či nepodepsali nějaký vázací akt. Ano, chápete to dobře. Už léta běží spor o to, zda vázací akt spolupráce s StB (kontrarozvědkou) podepsal Andrej Babiš. A soudy říkají tu „ano“, tu „ne“.
Neuspěli s tím ani Němci
Tato atmosféra přežívá přes třicet let u nás a například v Německu, kde jde o případy „střelby u zdi“ (myšleno střelby pohraničníků na lidi utíkající do Západního Berlína či přes „zelenou hranici“ přímo do Spolkové republiky).
U nás i v Německu se už 35 let hledají písemné dokumenty, autoritami podepsané rozkazy ke střelbě na hranici či důkazy vázacích aktů o spolupráci s „orgány“. A sice proto, aby se dalo soudně dokázat, že ten či onen – například Jan Muzikář – rozkázal střelbu na hranici. Jenže se to daří jen velmi omezeně. Proč?
Známých případů doložených vázacích aktů je dost a soudy řešily i střelbu pohraničníků „na čáře“. Ale pozor. U nás i v Německu šlo často o „malé ryby“, pohraničníky základní vojenské služby. Najít doklad, rozkaz podepsaný nějakou „velkou rybou“, který by střelbu přímo přikazoval, se jaksi nedaří.
Nedaří se to ani v Německu. A to se Němci hodně snažili. Věnovali tomu energii i peníze. Po léta rekonstruovali nudličky papíru z estébáckých skartovaček v naději, že se v tom odpadu podaří takový rozkaz najít. Inu, zatím se to nepodařilo. A nedaří se to ani u nás.
Vázací akt nebyl zapotřebí
Možná je to do jisté míry tím, že s odstupem 35 let máme už posunuté představy o fungování totalitního soukolí. Byl to systém, který se spíše vyhýbal osobní odpovědnosti i podepsaným rozkazům. Leckdy i formálním vázacím aktům. Fungoval totiž široce akceptovaný model ve stylu „vaše přání je nám rozkazem“ nebo „to je přece jasný“.
Kdybyste se zeptali někoho, kdo sloužil „na čáře“, zda někdy dostal přímý rozkaz ke střelbě na uprchlíky z komunistického Československa, dost možná by se podivil a odpověděl by něco ve smyslu: „To bylo přece jasný. Nikdo to přímo nerozkázal, ale kdyby nám ten člověk utekl, šli bychom sedět.“ Tehdejší vojenský prokurátor by se nepídil po existenci písemného rozkazu ke střelbě, ale po „selhání vojáků vůči narušiteli“.
Kdybyste se zeptali někoho, kdo působil v podniku zahraničního obchodu (PZO) v západní cizině, třeba i v Maroku, zda musel podepsat vázací akt o spolupráci s StB (kontrarozvědkou), a on neměl co skrývat, možná by odpověděl i takto: „Žádný vázací akt nebyl zapotřebí. Bylo přece jasné, že jim povíme vše, co chtějí vědět. S tím se počítalo automaticky.“
Je 35 let poté. Smiřme se s tím, že pohraničníci stříleli i bez přímého rozkazu, tudíž je obtížné stíhat někoho, kdo „nerozkaz nevydal“. Že lidé z PZO šli na ruku „orgánům“, aniž by museli podepsat formální vázací akt. Pro leckoho to zní defétisticky, ale soudně se s tím vším dnes už nic nenadělá.
Politicky by se s tím cosi nadělat dalo. S lidmi, kteří se sami a dobrovolně vydali do prostředí, kde se automaticky předpokládala úzká spolupráce s „orgány“. Působit na to, aby jim klesla prestiž. Ale v situaci, kdy je to většině voličů ukradené, se s tím nenadělá taky nic.
