Úterý 28. září 2021, Den české státnosti
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

FINGERLAND: Arabský svět je už celou dekádu v pohybu, ale zatím neví, kam jde

Názory

  16:30
Blízký východ - Před deseti lety Muhammad Buazízí, prodavač ovoce bez licence, dostal facku od policistky, a přišel o své zboží. Jak se ukázalo, tato facka tvořila dějiny.

Arabské jaro v Sýrii foto: Olof Jarlbro/'Syria The War Within

Mladík z ponížení, pocitu bezvýchodnosti anebo i jiných důvodů spáchal demonstrativní sebevraždu a ta neplánovaně odstartovala sérii politických změn v rozsáhlé oblasti Blízkého východu.

V roce 2011 nikdo nepochyboval, že jsme svědky epochální události: tuniský diktátor uprchl, brzy po něm odstoupil egyptský prezident, lidé začali masově protestovat v Libyi, Sýrii, Jemenu i jinde. Vypadalo to, že arabský svět se během pár měsíců změní k nepoznání.

První vlna

S odstupem deseti let se to zdá být pravdou jen zčásti. Během prvního roku padly jen dva režimy, libyjský a egyptský, přičemž ten druhý jen dočasně, protože se ten starý po pár letech vrátil, přesně podle napoleonského vzoru. K tomu jemenský prezident přislíbil, že už nebude kandidovat v dalších volbách. V Sýrii to chvíli vypadalo na násilné svržení prezidenta Bašára Asada, ale ten se nakonec udržel. Tak jako Muammara Kaddáfího v Libyi stál funkci (a život) vnější vojenský zásah, Asada jiná intervence v křesle udržela.

Ukázalo se, že v arabském světě jsou mnohem stabilnější monarchie, zatímco republiky se jeví mnohem křehčí, asi nejen proto, že samy jsou výsledkem dřívějších převratů. Druhým faktorem byla přítomnost nerostného bohatství, jímž bylo možné uplatit společnost.

Petrodolary nezachránily Kaddáfího nejen kvůli vojenské intervenci, ale i proto, že – podobně jako v dalších zemích, zejména Sýrii a Jemenu – společenský pohyb rozmrazil nevyřešené vnitřní problémy, jako byla nespokojenost některých regionů nebo náboženských či etnických skupin. Vnitřní nerovnováhy některé diktátory také pomáhaly udržet u moci. Zatímco Egypťan Mubarak odstoupil, protože vojensko-byrokratická elita měla naději zachovat si postavení i po jeho pádu, Syřan Asad stojí v čele menšinových skupin, které si o svém osudu po jeho pádu nedělaly iluze a byly ochotny následovat ho až do pekla.

Krvavý průběh revolucí v prvních zemích zchladil už během prvních měsíců odhodlání lidí v dalších státech. Týkalo se to zejména zemí, které měly v paměti vlastní občanské války, jako je Alžírsko a Libanon.

Druhá, třetí a čtvrtá

Současně se dá mluvit o druhém, „odloženém jaru“. Alžírský prezident Buteflika a jeho súdánský kolega Umar Bašír rezignovali po velkých protestech až vloni. V Libanonu lidé vyšli do ulic také až v poslední době, jejich problémem ovšem není příliš silný stát, ale stát příliš slabý a fragmentovaný.

Někteří pozorovatelé už v lednu 2011 optimisticky ohlašovali velkou demokratizaci Blízkého východu, ti poučenější viděli, že se žádné opakování východoevropského roku 1989 nekoná. Demokracii nelze zasadit kdykoli a kdekoli a arabské společnosti postrádaly téměř všechny potřebné náležitosti – tradici umírněného jednání, kulturu nezúčastněné debaty, vnitrospolečenskou důvěru, soudržnost, nezávislé instituce a silnou občanskou společnost.

Oproti postkomunistické Evropě tu bylo ještě nebezpečí v podobě politického islámu, který se prezentoval jako lákavá alternativa. Jde zejména o různé inkarnace Muslimského bratrstva, kterým se podařilo přesvědčit řadu lidí, že ztělesňují náboženskou ctnost i vůli lidu. Jinou alternativou byli extremisté, v obou případech jako kdyby společnosti potřebovaly projít fází dětských nemocí, které je zabezpečí proti nebezpečným svodům. Současně je evidentní, že málokterá z vlád je skutečně schopna provést reformy, nejen politické, ale i ekonomické i společenské, které by opravdu dokázaly odstranit důvody, kvůli nimž lidé před deseti lety vyšli do ulic.

Během oněch deseti let se odehrál z Evropy mnohem méně viditelný a méně fotogenický proces – postupný růst občanské společnosti, podpořený výměnou generací, činností mnoha „politických neziskovek“ ze zahraničí a zejména odhodláním mnoha mladých lidí, často žen.

Tiché narůstání těchto struktur a zkušeností v podstatě znamená, že Blízký východ je dnes sice plný autokracií a diktatur, stejně jako v prosinci 2010, ale začíná svou druhou cestu z úplně jiné základny.

Deset let po začátku cesty za demokracií je v celém arabském světě jediná země, kde vláda nebo prezident skončí poté, co je lidé v opravdu svobodných volbách odmítnou. Je to Tunisko, vlast Muhammada Buazízího.Paralelně probíhá úplně jiný experiment – budování režimu nového typu v Saúdské Arábii a některých dalších zemích. Nehledá inspiraci ve Švýcarsku, spíš v Singapuru, ne-li v Číně. Jde o režim bez demokratických ambicí, který je orientovaný na ekonomický rozvoj a materiální potřeby, ochotný nechat lidi rozhodovat o nepolitických otázkách svých životů. Jde o silnou konkurenci liberálně-demokratického ideálu, k němuž část Blízkého východu zamířila před deseti lety.

Mizejí už i chodníky. Ústecké ghetto se vymyká, čeká ho nový režim

Premium Ve čtvrti Mojžíř v Ústí nad Labem, která se za dvacet let změnila ze solidního sídliště v ghetto, nastane nový režim....

Zabaveno. Policie hon na Savova nevzdává, vzala mu nemovitosti a sto milionů

Premium Kontroverzní podnikatel František Savov je už sedm let obviněn v případu obřích daňových úniků a zhruba stejnou dobu se...

Vlak do Chorvatska klidně zruším, pokud problémy s ním neustanou, tvrdí Jančura

Premium Skupina Student Agency se během léta zvedla z covidového dna, přesto za sebou táhne půlmiliardový účet a chybí jí i...

Mohlo by vás zajímat