„Na tom má hlavní zásluhu především Michail Gorbačov, který pokojně vyklidil území o rozloze větší než jeden milion kilometrů čtverečních, což nemá v dějinách obdoby. Díky tomu nastal pozitivní mír, symbolizovaný především demilitarizací a posilováním vzájemné důvěry mezi bývalými nepřáteli.“ Pak ale zlý Západ, hlavně USA, rozšiřovaly NATO a Rusku vnucovaly mír z pozice vítězů. Tím jsme prý ztratili mír.
V čem je problém této úvahy? V tom, že je nepravdivá od a až po z. Především, území, které Gorbačov „vyklidil“, nebylo jeho, nýbrž naše, národů střední a východní Evropy. Nedával ze svého. Sovětské, či ruské jednotky tady nikdy neměly co dělat. Když zloděj vrátí ukradenou věc, určité uznání si zaslouží; ale není žádný důvod jej považovat za hrdinu. Car Alexandr dovedl ruské jednotky v roce 1814 v rámci protinapoleonské koalice až do Paříže, a pak je stáhl, ale nebudeme jej velebit za to, že Montmartre vrátil Francouzům.
Jak jsme v Evropě ztratili mír. A jakou roli v tom hrál Západ v čele s USA – a jakou Rusko? |
Je příznačné, že v článku je zmíněn Gorbačov, ale nikoli Ronald Reagan, skutečný vítěz studené války. Gorbačov neustoupil jen tak, byl k tomu přinucen, prohrál závody ve zbrojení. Věděl, že další soupeření nemá smysl. A jeho ekonomika šla ke dnu. Pokud byl někdo hrdinou roku 1989, jmenoval se Ronald Reagan, nikoli Michail Gorbačov. To přivádí k dalšímu slovu, které se v článku Jana Eichlera vůbec nevyskytlo – „svoboda“. V roce 1989 jsme my a další, Poláci, Baltové, Slováci, Maďaři, chtěli především svobodu.
Naštěstí mír a svoboda jsou kompatibilní, ale nikoli nutně. Kdyby volba byla mezi svobodou a mírem, já – a doufám, že i většina spoluobčanů – si vybere svobodu. „Mír“ hřbitova nechceme – „mír“, jaký tady byl po 14. březnu 1939, po 25. únoru 1948, po 21. srpnu 1968, takový nechceme. A jak ukazují svými skutky a odhodláním, nechtějí ho dnes ani Ukrajinci. Období let 1939 až 1989 bylo anomálií našich dějin. Byli jsme vytrženi ze Západu a uneseni. V roce 1989 jsme se vrátili tam, kam jsme vždy patřili. Nebyl to dar či milodar Gorbačova, bylo to naše esenciální právo.
Pokud jde o rozšiřování NATO, nikoli zlé USA ho vnutily nemohoucí a bezbranné Evropě, to my Středo- a pak Východoevropané jsme k tomu Ameriku přesvědčili. A dalo to práci. Je mýtus, že prý Američané (prezident Bush starší) v letech 1989 až 1990 slíbili Gorbačovovi (Sovětům), že nebude žádné rozšíření NATO.
Chci ukončit válku, Slovensko je připravené hostit jednání, řekl Putin |
Pokud vím, jen v jednom rozhovoru to řekl tehdejší západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher. Jenže slovo jednoho politika není závazné pro parlamenty a pouze zastupitelské zemí jediné o tom mohou rozhodovat, tedy odhlasovat (anebo případně neodhlasovat) rozšíření NATO a přijetí nových zemí do Aliance. Tedy americký Senát a parlamenty evropských zemí.
Psal se rok 1994, prezident Bill Clinton byl v Praze a byl na něj vyvinut brutální nátlak. Václav Havel hrál hodného policistu, Lech Walesa zlého. Sehráli je skvěle. Clinton se za rozšíření NATO postavil. A nakonec také většina amerických senátorů (hlasování se odehrálo na jaře 1998). Pro byla i téměř celá česká politická scéna – smlouva se vyjednávala v roce 1997 za středopravicové vlády Václava Klause; vstup se uskutečnil v březnu 1999 za středolevicové vlády Miloše Zemana.
Praha není Rusko
Myslí si Jan Eichler, že to byla chyba? Že jsme do NATO nikdy vstoupit neměli? A že bychom tudíž měli z NATO vystoupit? To by byl originální názor, ve vzdálenosti do pěti set kilometrů ho zastává například bývalý slovenský politik Ján Čarnogurský. To, co platí pro nás, platí i pro Balty. Konsensus ohledně jejich přijetí do NATO byl široký. Nezapomínejme, že na zablokování vstupu do Aliance stačí jediná země. Proto například Ukrajina je bez šancí.
Mimochodem, když Jan Eichler píše, že „NATO se na severu přiblížilo na nějakých 90 mil k Petrohradu“, papouškuje stalinistickou propagandu před Zimní válkou v letech 1939 až 1940. Existoval důvod, proč Finsko (a Švédsko) požádaly o vstup do NATO? A existoval důvod, proč parlamenty všech členských zemí s tím souhlasily? Byla jím ruská agrese proti Ukrajině. Nebýt jí, nebyly by dnes Finsko a Švédsko členy NATO. Tím důvodem nebylo, že by někdo chtěl metr čtvereční ruského území. To nás nezajímá. K čemu taková bída a beznaděj?
Rychlá eskalace v druhé studené válce. Co kdysi trvalo desítky let, je dnes otázkou chvíle |
Není to tak, že my všichni jsme zlí a oškliví na Rusko a děláme na něho „bu-bu-bu“. Možná, jen možná, Rusko dělá nějaké chyby. Například v tom, jak se chová vůči svým sousedům. A možná, jen možná, musí nést následky těchto svých nevynucených chyb. Praha není Rusko, není ruská a nikdy nebude. Stejně jako Helsinky, Tallinn, Riga či Vilnius. O Varšavě ani nemluvě.
