V Polsku byl Tadeusz Mazowiecki již premiérem, v Sejmu a obnoveném Senátu seděli lidé ještě nedávno považovaní za nepřátele vlasti. Z NDR přes Polsko, Československo a Maďarsko hromadně prchali její občané a v ulicích Lipska a dalších měst země demonstrovaly davy proti vládnoucí straně SED. Jen v Československu jako by se nic nedělo…
Ale to byla jen iluze. Když byl na první listopadové dny vyhlášen Festival nezávislé československé kultury, na cestu do Vratislavi se vydaly tisíce Čechů. Ne všem se podařilo dorazit. Příslušníci VB a estébáci vysadili mnoho lidí z expresu Bohemia jedoucího do Vratislavi. Na harrachovském přechodu byl zastaven kamion s obrazy a sochami, který směřoval na výstavu doprovázející festival i s jejím kurátorem Wojciechem Królem. Výstava však přesto byla. Jen s tím rozdílem, že na stěnách byly zavěšeny prázdné rámy s informacemi o dílech zadržených na hranicích.
I u vás bude dobře a Havel bude prezidentem
Naopak dorazili ti, kteří jeli vlakem do Drážďan a odtud teprve do Vratislavi, protože na této trati nikdo nebyl zastavován. Tak to udělal David Němec, jedno ze sedmi dětí signatářů Charty 77 Dany a Jiřího Němcových, výtvarník, kterému komunisté znemožnili studium na FAMU. Už v Polsku do vlaku nastoupili tři lesní dělníci. „S pilami. Byli velmi milí. Řekli mi: U nás bylo špatně, u vás bude taky dobře. A Havel bude prezidentem,“ vzpomíná David Němec. „Díval jsem se na ně jako blázen. Na třetí stanici vystoupili,“ dodává.
Loni zesnulá Petruška Šustrová chtěla být ve Vratislavi rychle, a tak se rozhodla letět. Do Varšavy. Velmi ji překvapilo, že to má nyní dál než z Prahy. „Mapu jsem neznala, nepotřebovala jsem to. Stejně jsem nemohla nikam cestovat,“ vzpomínala před lety. A když už mohla, tak si neověřila, jak tato mapa vypadá. Zřejmě jen díky této neznalosti se dostala do Vratislavi. Z vlaku by ji, bývalou mluvčí Charty 77, určitě vyhodili.
A neunesou mě?
K tak masovému setkání lidí žijících v Československu a v exilu ještě nikdy nedošlo. „Dobrý večer po dvaceti letech,“ pozdravil je Karel Kryl, legendární bard pražského jara 1968, o němž Andrzej Zajączkowski, pozdější režisér filmu Robotnicy ´80, dokumentu o stávce v gdaňských loděnicích v srpnu 1980, která vedla ke vzniku Solidarity, natočil první film – bohužel ztracený. „Mám trému. Není snadné hrát poprvé v životě před vlastním publikem,“ dodal Kryl.
Zpěvák, který v roce 1969 odešel do Německa, kde požádal o azyl a později se stal novinářem československé sekce Rádia Svobodná Evropa, měl nejen trému, ale i docela lidský strach. „Neunesou mě tam?“ ptal se, když byl telefonicky pozván do Vratislavi. „To snad ne, ale bohužel zaručit to nemohu,“ uslyšel v telefonu.
A přesto přijel. Na jevišti Polského divadla vystupoval s dalšími uprchlíky: Jaroslavem Hutkou, Svatoplukem Karáskem nebo Vlastou Třešňákem. A také s Pepou Nosem a Jaromírem Nohavicou, kterým se podařilo doputovat z Československa.
Mezi totalitarismem a komercializací
Téměř totožný byl i rozhovor s historikem Vilémem Prečanem, který v roce 1976 rovněž odjel do Německa a o deset let později založil Československé dokumentační středisko nezávislé literatury na zámku Schwarzenberg v bavorském Scheinfeldu. Místnosti v rodovém sídle mu poskytl majitel, kníže Karel Schwarzenberg, pozdější kancléř prezidenta Václava Havla a ještě později šéf české diplomacie.
Prečan se také bál. Přesto také přijel do Vratislavi na seminář s prorockým titulem „Střední Evropa. Kultura na křižovatce – mezi totalitou a komercializací“, kterého se kromě něj a knížete Schwarzenberga zúčastnili také bývalý šéf Československé televize a pozdější vydavatel exilového časopisu Listy, a poslanec Italské socialistické strany Jiří Pelikán, nebo britský historik Timothy Garton Ash, a z polské strany literární historik Jan Błoński, spisovatel Jan Józef Szczepanski a tehdejší předseda polského PEN-klubu Juliusz Żuławski. A řada poslanců a senátorů, nedávných odpůrců režimu.
Já jsem přišla kvůli Mirkovi
Festival, během něhož byla po tři dny, od 3. do 5. listopadu 1989, ve Vratislavi pravděpodobně častěji slyšet čeština než polština, pořádala Polsko-československá solidarita (PČS), jejíž nejznámější tváří v Polsku byl (a stále je) Mirosław Jasiński. Když ji zakládal, byl studentem Vratislavské univerzity.
Za to, co tehdy dělal, se mu jeho tehdejší i pozdější přátelé rozhodli poděkovat. Slavnost se konala 5. listopadu večer v pražském kině Atlas při zahájení festivalu Nezlomní a obětovaní. „Jedná se o festival hraných, animovaných a dokumentárních filmů o 20. století,“ vysvětluje historik Petr Blažek, ředitel pražského Muzea paměti XX. století, hlavního pořadatele festivalu.
‚Není pochyb o tom, že má pravdu.‘ Odvoláním velvyslance padl most mezi Poláky a Čechy |
„Já jsem přišla kvůli Mirkovi, protože Mirka mám velmi ráda,“ říká Anna Šabatová. Přišla mu předat Cenu Jaroslavy Janderové „Strážce paměti“, která se uděluje v rámci festivalu. „Tato cena je určena osobnostem, které se zasloužily o připomínání nedávných událostí historických, o uchování historické paměti,“ vysvětluje Blažek.
Zcela nečekaně získala ocenění také sama Šabatová. Předal ji Arkadiusz Gołębiewski, ředitel festivalu NNW v Gdyni. „Je to festival, který nás inspiroval a byl pro nás vzorem,“ zdůrazňuje ředitel Muzea paměti XX. století.
A pak začalo promítání dvou filmů Jasińského: „Lesní, pouliční a sklepní hry“ (natočený společně s Mirosławem Spychalským) a „Střední Evropa je svobodná“ o odsunu sovětských vojsk a vzniku Visegrádské skupiny. Zejména druhý jmenovaný film se stal nečekaně aktuálním. „Protože některé akcenty začínají rezonovat trochu jinak,“ říká jeho autor Jasiński.
Setkání na turistické stezce
Avšak to, že Anna Šabatová má Mirka ráda, nebylo jediným důvodem, proč ji organizátoři festivalu požádali, aby mu cenu předala. Právě od ní totiž vzešel první impuls, který o několik let později vedl ke vzniku PČS, k němuž mimochodem došlo na podzim 1981 v jejím bytě v Anglické 8 v Praze.
Tento příběh však začíná téměř o čtyři roky dříve. „Bylo to v lednu 1978. Byli jsme tehdy na Hrádečku u Václava Havla na chalupě, když on byl zavřený. A já jsem tam viděla tu brožurku o polsko-československé stezce přátelství s její schematickou mapou. To z toho vzešel ten můj nápad, že bychom se tam mohli setkat,“ vzpomíná. Samozřejmě setkat se s Poláky.
Na stezku vedoucí hlavním hřebenem Krkonoš se dalo dostat z obou stran bez pasportu. „Až se vrátil Havel, což bylo za pár týdnů, tak jsme šli za ním, a on říkal, že zná jednoho studenta FAMU, který může jezdit do Polska. To byl Tomáš Petřivý,“ pokračuje Šabatová.
Polsko vysílá do Česka ambasadorské eso. Jde o spojku českých disidentů Miroslawa Jasińského |
První pokus se však nevydařil, protože Poláci neuvěřili, že by Češi přišli. První setkání Charty 77 a KOR (Výbor na obranu dělníků) se tak uskutečnilo až napodruhé, 29. července 1978. Blížilo se desáté výročí invaze do Československa z 21. srpna 1968 a svět oběhly fotky Jacka Kuroně, Adama Michnika, Jana Lityńského a Antoniho Macierewicze s Václavem Havlem a Martou Kubišovou, které pořídil Jiří Bednář.
To se nemohlo líbit režimům na obou stranách „cesty přátelství“. Ještě jednou se podařilo setkat se v ještě větším houfu, a to 20. září 1978 (tehdy byla na hranicích i Anna Šabatová s manželem Petrem Uhlem), ale pak už nebylo možné tímto způsobem udělat dlouhý nos na komunisty.
Trik s batohy
Na podzim roku 1981 zaklepal na dveře bytu v Anglické 8 mladý absolvent fyziky, v té době již šéf vratislavského Rádia Solidarność, Aleksander Gleichgewicht. „S Olekem jsme se domlouvali, jak by to mělo vypadat,“ vzpomíná Šabatová.
„Byla to fantastická, poněkud šílená organizace, protože to, co PČS dělala, nebylo bezpečné. Mohli za to jít do vězení, protože tentokrát nešlo jen o setkávání a seznamování se. Šlo o pašování ilegálních knih a časopisů přes hranice. Ilegálních, protože se tiskly mimo dosah cenzury. A později také kopírek a tiskáren,“ říká Andrzej Jagodziński, polský překladatel české a slovenské literatury, který sám začínal jako autor v undergroundovém nakladatelství knihou rozhovorů s českými exilovými spisovateli Vyhnanci.
„Jejím duchem, spiritus movens, byl Mirek Jasiński, kterého doplňoval Ducin,“ zdůrazňuje Jagodziński. Ducin byl nedávno zemřelý horský průvodce Mieczysław Piotrowski, který velmi dobře znal Sudety a Beskydy, jimiž pašování procházelo. „Díky němu to všechno tak fantasticky fungovalo. Obětí nebylo mnoho,“ dodává Jagodziński s výhradou, že samozřejmě docházelo k zadržení. „Ale celkově to fungovalo téměř bezchybně. Stačilo krátké setkání na hranicích, výměna stejně vypadajících batohů a pak se lidé ihned rozcházeli,“ říká.
Něco jako Podvazkový řád
„Mohu být upřímný?“ Jasiński odpovídá otázkou na otázku, co pro něj cena „Strážce paměti“ znamená. „Paměť je nezbytná. Stejně jako je nezbytná i tradice. G. K. Chesterton kdysi napsal, že tradice je rozšířená demokracie. Proč rozšířená? Protože když máme nějaký problém, měli bychom přemýšlet o tom, jak by k němu přistupovali naši předkové. Proto je tento titul „Strážce paměti“ takovou poctou. Víceméně jako… Podvazkový řád. Nevím, jestli si ho zasloužím.
Petr Blažek takové pochybnosti nemá. „Mirek Jasiński rozhodně patří k osobnostem, které si zaslouží ocenění českého státu. Zatím se tak nestalo, a tak jsme se rozhodli udělit mu alespoň cenu našeho festivalu,“ říká ředitel Muzea paměti XX. století.
