Uplynulo bezmála pět let. Nastává čas na průběžné hodnocení výsledků. Závěr? Orbánův plán selhal. Během prvního čtvrtletí 2025 se v Maďarsku narodilo 17 945 dětí, zatímco 35 245 lidí zemřelo. Celková míra plodnosti (počet dětí, které se statisticky narodí jedné ženě, též TFR nebo Total Fertility Rate) poklesla během prvního čtvrtletí 2025 na 1,31 (v březnu dokonce na 1,25). V roce 2018 dosáhla tato míra hodnoty 1,55 dítěte na ženu. Pozorujeme tedy výrazné zhoršení.
Srovnejme tyto výsledky s jinými zeměmi v regionu. Slovensko, které žádné speciální podpory pro rodiče a děti nezavedlo, mělo prakticky stejný vývoj míry porodnosti během téhož období. Česká republika dosáhla podle předběžných odhadů TFR ve výši 1,29 za první čtvrtletí 2025. Statisticky rovněž nerozlišitelné od maďarské hodnoty. Buď tedy v maďarském plánu něco významného chybí, anebo podpora porodnosti cestou vládních pobídek nefunguje.
Na trajektorii vymírání
Existují různé námitky proti maďarskému modelu. Podle jednoho názoru zanedbává roli otcovské rodičovské dovolené. Podle jiných názorů neřeší náklady na nájemní bydlení a energie, neposkytuje dostatečné kapacity umělého oplodnění, je zaměřen jen na podporu středních a vyšších příjmových skupin, neřeší flexibilitu zaměstnání, atd.
Školní diskotéky, poukázky na kafe. Rusko vymýšlí, jak nastartovat porodnost |
Jenomže všechny tyto námitky mají jeden háček. Existují země, kde všechny tyto sociální a genderové otázky byly zodpovězeny a přesto v nich porodnost klesá. Podívejme se na Finsko, kde během roku 2024 míra porodnosti poklesla rovněž na hodnotu 1,25. Švédsko vykazuje sice o něco vyšší hodnoty, ale rovněž s klesajícím trendem.
Ostatně čísla o porodnosti z různých zemí a kontinentů naznačují, že pokles porodnosti je trendový a že se projevuje napříč různými kulturami. Existuje jen jedna nebo možná dvě proměnné, které rozdíl v porodnosti vysvětlují.
V první řadě jde o ekonomickou úroveň země. Čím chudší země, tím vyšší porodnost. Světový rekord drží Čad, Somálsko a Demokratická republika Kongo, kde se rodí téměř šest dětí na ženu. Afrika dominuje žebříčku porodnosti; z mimoafrických států pak vynikají Afghánistán a Jemen. V současnosti existuje pouze jediný vyspělý stát, kde míra porodnosti dosahuje hodnoty dostatečné pro trvale udržitelnou národní existenci. Je jím Izrael.
Boom je pryč. Dětí se loni narodilo nejméně v historii Česka |
Všechny ostatní vyspělé země (a některé středně vyspělé) jsou na trajektorii více či méně rychlého vymírání. A nikdo neví, jak situaci zvrátit. Izraelská výjimka je patrně nenapodobitelná: jde o projev vůle přežít navzdory všem nepříznivým okolnostem, které tento národ v historii postihly. Evropan, Američan nebo Číňan typicky necítí tak urgentní vnitřní potřebu zanechat po sobě potomstvo. Raději si dopřeje více volného času na večírky, počítačové hry nebo na cestování.
Stát především nemá škodit
Abychom však z poklesu porodnosti nevinili jen mladou, potenciálně plodnou generaci: vina padá i na geronty, kteří rozhodují o politice. Především na ně. Stát totiž nemá schopnost porodnost stimulovat, zato však má až magickou moc ji ničit. Jak devastovat porodnost? Dvěma způsoby. Za prvé, zařiďte, aby mladí lidé neměli na byt.
Nejnižší porodnost na světě mají Macao, Hongkong, Jižní Korea a Tchaj-wan, což jsou všechno ekonomiky s vysokou hustotou obyvatelstva v metropolitních oblastech a s drahým, až extrémně drahým bydlením. Částečně za to mohou přírodní podmínky, ale přinejmenším v případě Tchaj-wanu i tamní bizarní zákony a předpisy upravující výstavbu. (Dostupnost bytů v Praze je podle serveru Numbeo.com prakticky na úrovni Singapuru nebo Tchaj-peje, hlavního města Tchaj-wanu.)
OBRAZEM: Vymíráme? Snímky z československých porodnic, když bylo „narváno“ |
Za druhé, rozvíjejte pečovatelský stát. Občan, o nějž stát pečuje od kolébky do hrobu, bude mít podvědomě zakódováno, že nepotřebuje rodinu. Postará se o něho přece někdo jiný. Kdo? To už je vedlejší. A když se postará ten magický „někdo“, proč potom investovat čas a peníze do výchovy potomků? Pojeďme raději na dovolenou, zážitky nám nikdo už nevezme.
Investor Jaroslav Šura nedávno napsal na sociální síti X: „Doba se změnila. Kdysi mně děda říkával, když jsem byl malý, že bez práce nejsou koláče, kdo nepracuje, ať nejí, případně, zda si myslím, že mně budou létat pečení holubi do huby. Dnes slyším o spravedlivých důchodech, dotacích, superdávkách a důstojných mzdách…“
Ano. Stát supluje roli rodiny tím nejhorším myslitelným způsobem. Vede své „děti“ k nesamostatnosti, naivitě a krátkozrakosti. Ale vážně, co by měl stát dělat? Odpověď je prostá: především neškodit.
