I s podporou školního stravování, dotací na kroužky pro sociálně slabé nebo rodinným vstupným a slevami na jízdném pro studenty to s prioritami současných plodných ročníků nepohne.
Kolik dětí plánujete mít?
Jak řekl sociolog Martin Kreidl z Fakulty sociálních věd Masarykovy univerzity v rozhovoru pro veřejnoprávní rozhlas: „Před dvaceti lety se sedmdesát procent Čechů domnívalo, že člověk musí mít děti, aby vedl naplněný život. Dnes je to čtyřicet procent v populaci a mezi mladými do třiceti let dokonce jen dvacet procent.“ Potřebujete lepší důkaz toho, že sledujeme dlouhodobý trend, který nějaká jednoduchá opatření nemohou zvrátit?
I krátkodobé efekty nejrůznějších finančních pobídek jsou sporné, Kreidl se opírá o odhady demografů, když říká: „Kdybychom chtěli pomocí přímých plateb zvýšit úhrnnou plodnost z dnešních 1,25 dítěte na ženu na úroveň prosté reprodukce, tedy 2,1, šlo by o nějakých deset procent HDP, stovky miliard korun.“ To na porodnost nikdo nedá, musíme přece zbrojit a šetřit.
Až se politici probudí
O porodnosti lze s jistou nadsázkou říci, že občané státu vypověděli společenskou smlouvu, neboť usoudili, že za stávajících okolností je daleko výhodnější, pohodlnější a bezstarostnější děti nemít.
Děti nejsou a nebudou. Přestaňme rodiče šikanovat a začněme si jich vážit |
Politici se pochopitelně probudí až za pár let, až jim dojde, že současný propad porodnosti je jiný než ten, který nás potkal krátce po revoluci, počátkem devadesátých let. No a to teprve nastane hysterie. Jenže jak jsme u tuzemských politiků uvyklí, začne se licitovat hlavně o to, jak zvýšit „rodičák“. A kdo ho vyšponuje na milion korun, ten bude mít pocit vítěze. Bez ohledu na nedostupné bydlení a setrvale se zhoršující situaci těch, kteří pořád ještě nějaké děti mají.
Vtip je v tom, že na to, aby začali mladí po dětech toužit, by se měla společnost radikálně změnit. A to nejen v možnostech pro ženy, které rodičovství vnímají jako velkou překážku pracovní kariéry. Zásadně jiné ocenění by se mělo dostat samotnému rodičovství, vždyť je to závazek na dvacet a více let a žena při něm riskuje celoživotní zdravotní poškození. A všichni, s výjimkou několika málo procent opravdu bohatých, pak jsou znevýhodněni tím, že jako rodina tří a vícedětná pociťují, že se nemohou vyrovnat co do životního standardu bezdětným či rodinám s jedináčky.
Boom je pryč. Dětí se loni narodilo nejméně v historii Česka |
Postrašme se ještě trochu a citujme pro změnu demografa Luďka Šídla z Přírodovědecké fakulty UK: „Samotná úhrnná plodnost klesla z hodnoty 1,83 dítěte na ženu v roce 2021 na 1,37 v roce 2024… Podle odhadů bychom se za loňský rok mohli pohybovat pod hranicí 1,3 dítěte, možná i kolem hranice 1,25 dítěte, pokud by se skutečně narodilo oněch zmiňovaných 77 tisíc dětí. To by v intenzitě plodnosti znamenalo oproti roku 2021 pokles o celou třetinu.“
Dobré zprávy
Je zřejmé, že velice pomalu vymíráme a demografové a sociologové jsou velmi rezervovaní k tomu, že by tento problém řešila masová migrace. Mnohé projekce důchodových účtů s podobným vývojem vůbec nepočítaly a tak by „logickou“ reakcí našich rozpočtových konzervativců mohlo být i to, že těm současným ročníkům důchodců a těm, kteří se k důchodu blíží (ti ještě nějaké potomky měli), pořádně zkrouhnou důchody, aby zbylo na budoucí bezdětné.
Vymíráme dobrovolně, no a co? Zatím to není žádná katastrofa, ale mohla by být |
Dobrou zprávou je, že trend se může obrátit a propad populace zatím není katastrofální (v minulosti jsme zažili mnohem drastičtější a rychlejší propady) a navíc je problém celosvětový. Tedy nad ním dumají i politici v jiných státech, kde snad i dokážou myslet na desetiletí dopředu a nedohlédnou jen k nejbližším volbám. Dobrou zprávou je též, že znervózněla třída miliardářů-zaměstnavatelů, na druhé straně to není záruka, že ze situace vyvodí nějaké konstruktivní závěry.
Je nutné zdůraznit, že dnešní mladí nejsou ani sobečtější, ani línější, ani pohodlnější než předchozí generace, jen se přizpůsobili době a jejím požadavkům. Bez sentimentu a racionálně. Nesvádějme všechno na ně, žijí ve světě, který vybudovali jiní, tedy i my.
