Dodnes si myslím, že tahleta otcovsky obětavá sedmidenní verze příběhu Edmonda Dantese, naivní oběti, z níž osud ukoval nezměrným utrpením vtělení pomsty, byla nejlepší dumasovská adaptace, jakou mi život dopřál.
A že mám s čím porovnávat, jenom těch Tří mušketýrů jsem viděl devět verzí, o švédském (nebo norském?) Monte Christovi bez anglických titulků mluvit nebudu, protože rozhodnutí zhlédnout všechny čtyři díly v kuse do značné míry souviselo s užitím nepovolených látek.
