Všem se hodilo – pravdaže každému z jiných důvodů – prezentovat prohru stavovského vojska jako národní a jazykovou katastrofu v kontextu antagonismu češství a němectví, jenž českými dějinami odedávna probíhal a na české straně se projevoval mj. obavou o národní jazyk: již Dalimilova kronika kritizuje poněmčování („Čeleď z Němec, z Němec mistři, / Němkyně je na koni / a mé děti, synci bystří, / německy jen švadroní“), z doby sto let po ní jsou známy Husovy výpady proti Pražanům mluvícím „odpoly česky, odpoly německy“, užívání slov přejatých z němčiny bylo kritizováno v době humanismu i v baroku.
U příležitosti současného kulatého výročí se ve veřejném prostoru propírá bitva na Bílé hoře a konečně se odstraňují nánosy historicky nepravdivých mýtů, které na neděli 8. listopadu 1620 v podivné (a podivu hodné) shodě nakupilo národní obrození, první republika a komunističtí kulturtrégři.
Tento článek je součástí exkluzivního obsahu
První měsíc za 1 Kč, následně za 39 Kč měsíčně. Členství je možné kdykoliv zrušit a je bez závazků.
