Pravda, i moje generace se zděšeně tázala, jestli přežijeme rok 2000, to ale byly starosti mnohem lokálnější a většina z nás byla přesvědčená, že v cizině je to lepší, jen kdybychom se tam dostali. Dnešní mladá generace na zglobalizované planetě už ví, že se různá místa sice od sebe liší, ale tenhle problém je stejný na celé zeměkouli. Není kam utéct.
Možná i náboženství v tom hraje svou roli, přesněji řečeno jeho ústup do dvou sfér: sféry doznívajících tradic a sféry fanatismu. Mladá generace, pokud se nechce přidat k fanatikům, vlastně nemá v co věřit.
Tím chci jen říct, že ne, nemyslím, že jsou všichni tak hrozní. Jen některým z nich rodiče nevštípili, že na světě žijí i jiní lidé než oni sami. Empatie a nesobeckost jsou vlastnosti, ve kterých se člověk musí trénovat, miminka se s nimi nerodí.
Autostereotypy a vykuněný systém. Proč jen tak odmítáme učinit dopravu bezpečnější |
Malé dítě vnímá svět pouze ve vztahu k sobě, vůbec ho nezajímá, jak se cítí jiní. Náctiletí klackové, které můj skoromanžel K. často potkává při práci ve vlacích, jsou kolikrát tak trochu miminka. Vnímají jen sebe a všichni ostatní jsou pro ně kulisy.
Tuhle K. přistihl mladého chlapce, jak se se zaujetím, ale bez valného úspěchu, pokouší strhnout ze zdi vagónu mapku zobrazující, kam jede tenhle vlak.
„Proč to děláš?“ zeptal se ho.
„Co-co-co?“ rozčílil se chlapec. Ale pak se přece snížil k tomu, aby na K. promluvil, a procedil skrz zuby cosi o tom, že není debil, tak k čemu mu tahle mapka je. On přece ví, kam jede.
„Ale jsou lidé, kteří to nevědí,“ řekl K. „A tahle mapa se jim hodí.“
„Na to kálím,“ ujistil ho chlapec. A sklopil hlavu do mobilu, jako že už ho K. nudí.
„Tobě je vážně fuk, že se lidi, co tuhle linku neznají, nemůžou kouknout, kam jede?“
A nikdo mi to nevěřil… Ulicemi New Yorku s kafem na střeše taxíku |
„Vážně fuk,“ pronesl chlapec zarputile. „A už mě-“ (Pronesl neslušné slovo.)
K. pochopil, že tudy cesta nevede. „Kolik jsi platil za tuhle cestu?“ zeptal se.
A podle očekávání obdržel místo odpovědi pár nadávek a téměř plačtivou stížnost na to, jak předražená je doprava v Londýně.
(Aspoň že je to jeden z těch, co nepřeskakují turnikety, řekl si K.) A zkusil to jinak.
„Doufám, že je ti jasný, že místo týhle zničený mapky sem budou muset dát jinou. Kdo myslíš, že to zaplatí?“
„Ty kapitalistický svině?“
„Omyl. Zaplatí to pasažéři, vlaková společnost zvýší ceny. Zaplatíš to ty.“
„Ale no jo furt,“ řekl kluk a našteloval si kapuci, aby mu nebylo vidět do obličeje.
K. už dlouho nepřistihl při činu žádného strhávače cedulí. Možná pomáhá poučení od něj.
