V našem neovocnářském kraji byly totiž jahody v místní zelenině k vidění jeden týden v roce – přicestovaly v dýhových košíčcích nahoře pokrytých octomilkami a dole nasáklých šťávou hnijícího ovoce (i tak byly hned pryč) – zbytek místní spotřeby se tedy musel pokrýt jinak.
Vlastní zahrádkářskou činností obyvatel s, přiznejme si to, poměrně značnou mírou dětské práce. Moje nejživější vzpomínky z dětství vždycky nějak zahrnují každodenní dvoukilometrovou cestu na skládačce s prázdnými konvemi bimbajícími se z řídítek. Proč, ptal jsem se nedávno matky, jsme si ty konve nemohli nechávat na naší podnikem přidělené zahrádce? Proč jsem si je vždycky musel vozit z domova? Protože se tehdy kradly, odvětila.
