Kamera přejíždí od jeho tváře pod kapucí až k břichu, ze kterého mu – pokud se to na roztřeseném obrazu dá poznat – dírou v mikině teče krev. „Střelili mě!“ volá kluk, celý překvapený. „Střelili mě! Krvácím! Koukněte!“ namířil mobil na ránu. „Střelili mě! Krvácím!“
Takhle kluk hovořil docela dlouho, skoro osm minut. Hlas mu slábl, ale pořád zněl stejně udiveně. Obraz byl čím dál roztřesenější, jak se mu čím dál víc klepala ruka. Nakonec mobil spadl na beton a – aspoň podle tlumené rány soudě – kluk se zřítil vedle něj. „Střelili mě!“ šeptal jakoby z velké dálky. „Koukněte na to! Krvácím!“
Na obrazovce se objevilo nebe a zelené koruny stromů, jako by to celé zrežíroval filmař, který se nebojí kýče. Kluk pořád ještě cosi šeptá, ale slovům už není rozumět. Pak celý záznam náhle končí.
Děti už se nesmějí bít, akorát že se to k nim vždycky nedonese |
Nebylo těžké dohledat ve zprávách, že čtrnáctiletý student střední školy v Baltimore byl týden předtím v pozdním odpoledni postřelen, zřejmě v rámci války gangů, a svým zraněním podlehl. Ředitelka školy se nechala slyšet, že to byl nadějný student, měl před sebou skvělou budoucnost. Je hrozné, že přišel o život takhle mladý.
Spolužáci a spolužačky slzeli a opakovali, že byl „skvělej kámoš“. Jeho matka, zmučená žalem, se rozhodla žalovat policii, záchrannou službu a místní správu, že jeho smrti nedokázaly zabránit.
Člověka, který ho postřelil, policie zatím nenašla. A i když se snažím nečíst mezi řádky, působí to na mě dojmem, že ho ani moc nehledala. Zdá se, že v Baltimore (a bohužel i v mnoha dalších amerických městech) dodnes přežívá „duch osmdesátých let“, řada Američanů sice už uznala, že černoši jsou (zřejmě) také lidi, ale leckdo, včetně mnoha policistů, si zachoval přesvědčení, že „kdyby se tihle týpci mezi sebou vymlátili, tím líp“.
Smrt nadějného studenta v Baltimore brzy přestala být zajímavá a vytratila se ze zpravodajství. A nám se nikdy nepovedlo zjistit, jestli člověka, který ho postřelil, policie přece jen nakonec vypátrala. Obávám se, že ne.
A ne, nebudu vinit oběti. Je jasné, že smrt čtrnáctiletého kluka zavinil neznámý střelec. Kdyby ho nepostřelil, kluk by v ten den u parku nezemřel.
Faktem je, že kdyby kluk namísto natáčení videa zavolal záchranku, nejspíš by přežil. Kulka nezasáhla jeho srdce ani plíce, zemřel na vykrvácení. Takhle se na baltimorském chodníku objevil bílý obrys jeho těla a číslo 56 – počet let, který by mu zbýval, kdyby se dožil sedmdesáti. Takhle se to dělá v amerických ghettech, když někdo předčasně a násilně zemře. Je to tradice už od devadesátých let. Ten kluk to určitě věděl.
