Nebo co jsem to tehdy, na začátku éry sdílení a stahování, tak nutně potřeboval vidět (z toho je zřetelné, jak je paměť šalebná, protože Guy Maddin natočil Nejsmutnější hudbu až dva roky poté, co Metallica Napster usoudila k smrti, přes Napster – mám dojem – se navíc stahovaly jenom empétrojky, takže to muselo být později a Maddina jsem si stahoval přes Gnutellu, nebo co jsem to pak používal, leč pro účely tohoto textu s tím pracujme už proto, abych tuhle závorku mohl konečně uzavřít).
Vypadalo to jako úžasná věc, slibovali jsme si, jak se umělci konečně vymaní z područí zlých studií a gramofonových firem (tak se jim tehdy ještě říkalo), jak jejich fanoušci budou moci svobodně poslouchat a koukat, na co chtějí, protože tehdy, milé děti, se ještě mohl někde nějaký manažer rozhodnout, že nějaký film není pro váš „region“ určen a výrobce vašeho DVD přehrávače byl povinen jeho přehrání zablokovat.
