Na těch rouškách je nejšílenější, jak člověk musí v krámě řvát, aby mu bylo rozumět. „Jeden loupák, prosím.“ – „Cože? Zouvák?“ – „Jeden LOUPÁK!!!“ řvu a říkám si proboha, děláš v pekařství, proč by po tobě někdo chtěl zouvák? Ale pak mi dojde, že asi přes tu roušku jistě slyšela tak maximálně E-EN OU-Á a že můžu být rád, že jsem nedostal dloubák.
Je to peklo, z nákupů se vracím ochraptělý a s hlavou jako štoudev – a to jenom nakupuju. Nedovedu si představit, jaké to musí být v kůži prodavačky. A začalo být zase těžké poznat, co si o vás lidi myslí.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
